Autor: Kateřina Mišovičová

PLANETA V BARVĚ STŘÍBRNÉ

Píšeš svůj fenomén o tom, jak nemáme duši,
vše je o hmatatelném vzruchu. 

Přes pomíjivé záchvěvy blaha jsme hluší.
A co mi neslouží, nepřijmu k uchu.

Jak by sis mohl, člověče, bílý plášť obléknout? 
Vždyť všichni tu v černém chodí. 

Svou tvář snadno nechal bys vyblednout. 
A věz, že pravda přec bolí. 

Jen blázen by své snění rušil, 
každý by o své dobro zprvu měl dbát. 

Blázen, jenž mrakům slzy osušil
a připomněl slunci, že již mělo jít spát. 

Krajem teče řeka uhylá, 
každý svého štěstí strůjce. 

Vždyť má vina to nebyla, 
Hleďte, támhle máte vůdce. 

Já čekám, až mě probudíš, 
z předlouhého snění. 

A konečně mi prozradíš, 
že tak to vskutku není.

SVĚTLO

Sedím, na kraji mostku dřevěného. 
Hledím, však kam, je mi utajeno.

Všude kolem se mlha rozprostírá
a mne podzimní chlad objímá. 

Tak jako pavouček si přede sítě,
hledám tu svou, ale nenajdu tě.

V nečekanou chvíli jsem ji ztratila, 
abych se s ní, neznámo kde, opět shledala. 

Snad dotek světla je to, co mi chybí, 
jenž přijde v tak nečekanou chvíli. 

Snad budeš moci mne místo podzimního chladu obejmout
a touhu po hledání sítě mé opět zažehnout.

ROZBITÁ

Řekni mi, řekni, co dělám špatně.
Po důvodu pátrám matně.

Je ta příčina vně mě?
Tak mi pomoz, ukaž, cítím se oněměle.

Měla jsem pocit, že jsem něco cítila.
A pak pouhá chvíle a všechno jsem ztratila.

Nebo se snad pletu?
Nevím, asi jen své pocity teď hojím.
Ale přeci, k věci, je to nějaký cit, a to se nedá skrýt.

Jak raněná liška se teď cítím, co v koutě klečí,
jež neví, jestli ji někdo vyléčí.

Dál, za svou zónu, se odhodlala,
duši svou však tím jen polámala.

Pomůže jí někdo, nebo si pomůže sama?
A pokud ano, odvrátí se, nebo to nevzdává?

Přece nevzdává, liška žije,
on ji ten svět potřebuje.

Ale nemyslete si, ten svět není tak lidský,
mnohdy až zcela sobecký.

Nakonec bojovat často musíme,
a co v životě chcem, se učíme.