Autor: Čeněk Malík

- O tom, že i něco úplně jasného není tak úplně jednoduché.

V jedné malé garsonce v centru zabila žena svého muže pro několik ponožek a dvě lžičky cukru.

Případ byl velice rychle vyřešen. Ono není mnoho nad čím přemýšlet, když máte před sebou zkrvavené tělo, nad ním ženskou s nožem a v rohu haldu smíchaných ponožek čekající v igelitce. Tak to už na světě chodí.

Policistou, který to tak velmi pohotově rozklíčoval, byl pan Holinec. Rozumný člověk, který neměl rád drama. Šlo mu hlavně o to, aby se jeho spoluobčané mohli co nejdříve vrátit do příslušných postelí a užívat si klidu a míru. Vždycky se považoval za tolerantního člověka. Chápal, že každý může mít špatný den a dokázal se podle toho zařídit.

„Tak, paní, uklidněte se,“ začal chlácholivě. Ženu odzbrojil a usadil v dostatečné vzdálenosti od místa činu, to je v kuchyni.

„Já ho zabila,“ zasténala podezřelá. „Opravdu – opravdu…“

Pan Holinec jí poplácal po zádech a utěšoval jí. „Nebojte, nebojte, však se s vámi nikdo nehádá. Ale já si budu potřebovat vzít nějaké ty reálie, jméno, příjmení, předpokládám, že toto je trvalé bydliště…“

Plácl se do čela. „Málem bych zapomněl: Máte právo nevypovídat, máte právo na právníka a tak dále, máte zkrátka právo, aby se s váma zacházelo jako s člověkem. Tohle je zatracená nepříjemnost, tohle to, ale to vám asi nemusim říkat, co?“

Čerstvá vdova se rozplakala.

„Ale no tak – no tak – vždyť se celá umažete. Podívejte – tady máte kapesník. Máte občanku nebo tak něco?“

Obviněná, a brzy zcela jistě usvědčená, párkrát přikývla a ukázala na jednu ze zásuvek: „Ano – ano, tam… je tam všechno. Muž chce, aby všechno bylo na svém místě. Bože, vždyť já ho, starého chudáka, dočista ubodala-“

Pan Holinec jí zarazil a mírně přerušil: „Ale tak, jen hezky popořádku. Já si teď opíšu vaše reálie a pak vás odvezeme k nám. Jen se nebojte, on vám nikdo nic upírat nebude.“

Žena se pustila do tichého vzlykání. Pan Holinec si opsal všechno, co potřeboval vědět.

Začal si ještě psát pár poznámek a chvilku bylo v místnosti docela ticho. Další muži od policie pečlivě fotili scénu – napůl obutý muž, šálek nedoslazené kávy, mnohočetné bodné rány, krvavá louže, ponožky v rohu, to tam všechno muselo být.

Pan Holinec mezitím skončil.

„Těžký, co?“ prohodil k plačící ženě. Ta zvedla oči. Podívala se policistovi do tváře a se smutným povzdechem přikývla.

„No, jen žádný strachy. Vždyť už to máte skoro za sebou.“

Poslední zápis byl: Případ uzavřen. Zaklapl blok a vyšel ven.  Pro sebe si řekl: „Zákon a pořádek jedna dvě. Čert ví, co spravedlnost.“ Vzdychl a víc na to nemyslel.

I tak si další ráno dal kafe bez cukru beze slova. A vytřídil pár ponožek. Špatný den může potkat každého.