Autor: Quinetta Pomklová

,,Jsme to my, kdo dává smysl životu našeho druha." - Trial Hagetrath

----------------------------------------------------------------------------------

Noc... Věčná sokyně dne, průvodkyně osamělých, přítelkyně spáčů a ochránkyně milenců...

Byla noc...

Obě země zpustošené dlouholetou válkou halila neproniknutelná temnota.

Ani Urkantranští elfové, ani temní elfové z Ethar-Gemhu neměli dostatek síly dále bojovat. Velitel Urkantranských jednotek Trial Hagetrath byl v boji vážně zraněn a kapitánu Hestu Aretazemu spolu s kapitánkou Kevrou Parparestli nezbylo nic jeného, než elfské jednotky na chvíli stáhnout do pozadí. Ani temným elfům se momentálně nedařilo nejlépe. Krutá zima je totiž připravila o více než polovinu zásob a jejich jednotky již nějakou dobu hladověly. Oběma národům tedy nynější mírvé období vyhovovalo. Ovšem kdekomu bylo jasné, že toto období klidu je jen a pouze ticho před obrovskou bouří, která přijde, jakmile se nepřátelské strany zotaví ze svých sedmisty letých ztrát...

Byla noc…

Černovlasý elf seděl na židli za stolem. Ruce měl svěšené podél těla, hlavu skloněnou a šedivé oči upíral do šálku s černým čajem, jež měl před sebou. Přemýšlel...

,,Co se děje?" zazněl najednou místností hrubý mužský hlas, který Hesta utvrdil v tom, že v místnosti stále není sám.

,,Nechápu, jak se můžeš ještě ptát..." procedil skrze zuby Hest, opět zvedl hlavu a pohlédl na Triala sedícího naproti němu. ,,Nechápu, jak to můžeš chtít teď, po tolika letech snahy, vzdát..." měl ten typický kamenný výraz, z nějž čišel čistý nezájem a klid. Uvnitř jej ale momentálně zžíral vztek. Blonďák se jenom slabě pousmál.

,,No co se culíš...to, že nemáš ruku ještě neznamená, že se budeš utápět v krátkodobé krizi a my přijdeme o velitele. Určitě ne teď, když jsme tak daleko..."

,,Heste...Tahle válka je nekonečná. Je nás stále méně, všichni jsme touhle situací unavení. Je jedno jak daleko se dostaneme, kolik temných elfů ještě zabijeme a kolik lidí ještě ztratíme. Nevyhrajeme." vydechl Trial a konečně černovláskovi opětoval pohled.

Hest si pouze rezignovaně odfrknul. ,,Jak to sakra mluvíš..."

,,Pouze hodnotím momentální situaci a -..." menší elf jej nenechal domluvit.

,,Aha...Takže ,,odevzdejte svá srdce!" ,,Pamatujte za co bojujeme!" to bylo taky jen tvé zhodnocení situace?"

Prohodil a naznačil uvozovky. Zněl až překvapivě ironicky.

,,Ano. Je na tom snad něco špatného?" otázal se Trial se stálým úsměvem.

,,A víš že i ano...?" zasyčel tiše černovlasý a přimračil se. ,,Byl jsem mladší. Byl jsem kriminálník. A kdo mi dal možnost stát se tím, kdo jsem teď, Hm? Ty..."

Blonďatý mlčel.

,,Pamatuješ, co jsem ti řekl onehdy při jednom výjezdu..? Ne? Připomenu ti to. 'Budu tvůj meč a štít. Budu tvé krytí, když ty budeš mým.' " Aretaze si ani neuvědomoval, že se při svém intenzivním snažení a promlouvání Trialovi do duše postavil, bouchl pěstí do stolu a rozlil tím po něm trochu čaje, který vyšplouchl ze šálku... Jedině v jeho přítomnosti si dovolil upustit trochu páry a do své kamenné tváře vytesat nějaké emoce.

Posadil se opět až po chvíli, kdy si uvědomil co dělá. Druhý elfský velitel ovšem stále mlčel, sledoval desku stolu a podpíral si rukou hlavu.

Oba mlčeli. Místností se na několik minut rozlilo ticho, které rušilo jen praskání ohně v krbu.

,,Je docela vtipné, že vlastně stojíme proti vlastní rase..." promluvil po chvíli vyšší z mužů. Jeho rty byly stále roztažené do mírného úsměvu. Menší mu nyní ale neodpověděl, jen opět vstal. Tentokrát ale nestál na místě. Několika rychlými kroky obešel stůl a dalšími se dostal až ke svému příteli. Napřáhl ruku a chytil blonďáka za límec košile. Pohlédl mu zlostně do očí a rázně pronesl něco, co neměl slyšet nikdo jiný, než Hagetrath...

,,Není to vtipný ani trochu. Je to jen sakra odporný a hlavně reálný." zavrčel a stiskl klopy ve svých dlaních. ,,Tahle zvrhlá historie se opakuje znova a znova. Pořád a pořád dokola a platí za to generace po nás... A ty, " Odmlčel se na chvíli Hest, aby nabral dech, ,,ty's jim teď všem vzal naději!" zavrčel znovu a zamračil se ještě o něco víc.

,,Heste...-"

,,Ne! Mlč a poslouchej mě!" opět mu skočil do řeči. Opravdu neměl v momentální situaci nejmenší chuť vzdát se svého slova.

,,Já vím, že je to těžký, všichni to víme. Ale my jsme ti, kteří to můžou změnit. Můžeme to teď konečně všechno změnit, pokud se postavíme jako ti silní a převezmeme velení nad touhle odpornou a zvrácenou dobou! Jo, možná budem ti první, kteří padnou a všechno zůstane stejný, jenže je tu možnost, že se to všechno změní a konečně ukončíme tohle zdlouhavé snažení! Takže přestaň říkat blbosti a chovej se zase jako velitel!"

vyštěkl naposledy Aretaze a opět se pokusil popadnout dech.

Trial na něj jen šokovaně hleděl... Nic neříkal, jen ho pozoroval. Jeho rozzuřený obličej, mírně rozcuchané havraní vlasy a hluboké, doširoka rozevřené šedé oči, které upřeně hleděly do jeho modrých.

,,Nic mi na to neřekneš...?" sykl po chvíli černovlasý a uhl pohledem. Pustil klopy Trialovy košile a znovu spustil ruce podél těla. ,,Že jsem to nečekal..."

Blonďák se jen s výdechem usmál. Pak se postavil a pohlédl na menšího muže před sebou. Hest o krok ustoupil. Ne kvůli strachu, ale kvůli náhlé blízkosti. Chystal se už udělat další krok vzad, to už ovšem Trial nemohl dopustit. Rychle, přesto však opatrně ho objal rukou kolem pasu a přitáhl si ho k sobě.

Sklonil se do jeho výše a věnoval mu krátký polibek na čelo. Zpět se ale už nenarovnal...

Hest zůstal stát skoprněle na místě. Nečekal, že se mu dostane objetí a už vůbec ne polibku. A hlavně ne od něj...

Trvalo mu nějakou dobu než konečně vstřebal to, co se před chvíli stalo. Až po oné chvíli se odhodlal zvednout ruce a objetí svému příteli oplatit. Položil mu pomalu hlavu na hruď a jen poslouchal tlukot jeho srdce. Na tento okamžik čekal tak dlouho. A přestože by to nikdy nepřiznal, Trialovo pevné objetí mu vyhovovalo mnohem více, než něžné a láskyplné objetí od sebehezčí ženy. Miloval ho.  Vše co dělal. Jeho úsměv, gesta. Už tak dlouhou dobu ho miloval... Ovšem jeho zásady a strach mu nikdy nedovolily mu to říci.

,,Sejdeme se na bojišti..." Pronesl tiše Trial a konečně se narovnal. Hesta ovšem stále držel v objetí.

,,Takže to přecejen nehodláš vzdát...?" zamumlal potichu černovlásek a dál se tiskl k vyššímu.

,,Ne, " zavrtěl hlavou blonďák, ,,nehodlám se vzdát. Přesvědčil jsi mě o tom už mnohokrát. A to's nemusel ani mluvit."

 ,,Jsem rád, že jsi se zase vzpamatoval..."

Vyšší se pouze opět pousmál, pustil Hestův pas a projel mu prsty vlasy.

,,Hej...co to děláš...?" odfrkl si Aretaze a pohlédl na modrookého muže ve svém objetí. Odpověď nedostal...

Místo ní se mu však naskytla možnost prožít své tajné sny doopravdy...

Konečně mohl naplno prožít to sladké opojení v okamžiku, kdy se jeho a Trialovy rty spojily v letmém polibku...

Byl to rychlý, přesto však intenzivní pocit štěstí, a i když to byla prakticky jen dětská pusa, byl za ni Hest vděčnější než za cokoli jiného na světě. Bylo to přecejen to, po čem už dlouhou dobu toužil...

Jen tak tak stihl polibek opětovat a Hagetrath se na něj už zase díval z výšky a na rtech mu pohrával úsměv.

Hest chtěl teď ovšem jedinou věc - utéct a schovat se, při nejlepším si udržet klidný výraz.

Jedinou únikovou cestou pro něj ovšem byla Trialova hruď. Využil toho tedy a zabořil opět obličej do bílé košile. Trial na oplátku znovu spustil ruku kolem jeho pasu...

Místností se znovu rozlehlo ticho. Ani jeden z mužů nechtěl tuto hezkou chvíli kazit. Objímali se a mlčeli.

Nepotřebovali mluvit, bylo jim oběma jasné, co si ten druhý myslí...

Jen tam tiše stáli v pevném objetí a užívali si to, že mohou být jen sami dva. Tak, jak si to Hest vždycky představoval...

Heste?" pronesl po chvíli Trial s těžkým výdechem. Tázaný k němu zvedl pomalu hlavu a tichým, pro něj tak typickým "Hm" naznačil, že poslouchá. Jejich pohledy se opět střetly a ačkoli od sebe oba muže dělil jen jejich výškový rozdíl, Hest se nemohl zbavit pocitu, že jsou od sebe na míle daleko.

,,Je mrtvý..."

,,Cože...?" zvedl menší nechápavě jedno obočí. Nebylo mu jasné, co se teď právě stalo.

,,Heste, on je mrtvý." Ozval se najednou odněkud ženský hlas a štíhlá ruka s lehce snědou kůží přistála muži na rameni, čímž jej vrátila zpět do reality.

Černovlasý sebou trhl a prudce se otočil za hlasem, přičemž málem převrhl šálek s čajem stojící na stole. Byla to Kevrah. Kapitánka. Vysoká elfka s hnědými vlasy po ramena a žlutýma očima.

,,Nejsi v tom sám...Všem nám chybí..." zamumlala a pohlédla svému příteli do tváře. Její už tak ustaraný výraz v tom samém okamžiku ovšem vystřídala překvapená grymasa. ,,Ty...ty pláčeš?" Hest jí věnoval místo odpovědi pouze mírně zmatený pohled. Stále byl trochu mimo z předchozích událostí, tudíž ani nezaregistroval, že se mu po levé tváři kutálí slza. Byla jedna...Ale přesto tam byla...

,,Ty vážně pláčeš...." Vydechla hnědovláska a natáhla k veliteli druhou ruku, aby se mohla jeho tváře dotknout. Nikdy v životě jej neviděla plakat...

Sotva se ale konečky jejích prstů dotkly kapky, rychle ruku stáhla zpět.

,,Proboha...jistěže pláčeš. Je to smutné!" Kevrah v mžiku Hesta objala. I její tvář zdobily slzy.

Až nyní si Aretaze uvědomil, co se vlastně děje...

Stále seděl na té stejné židli, za tím stejným stolem a v té stejné místnosti, kam přišel před několika hodinami v tichosti utopit svůj žal.

Byl to jen sen...

Krátká, a přesto tak skutečná představa truchlícího muže, který v jednu chvíli ztratil vůdce, přítele a člověka, ke kterému vzhlížel a jehož dlouhou dobu miloval. Jeho svět se najednou propadl do temnoty...

,,Nic jsi neviděla...” procedil Hest skrze zuby a opatrně od sebe Kevru odstrčil. Ta jen poodstoupila. Nebylo pro ni lehké vidět černovláska v tomhle stavu bez toho, aby projevila trochu lidskosti.

Hest se ovšem jen rychle zvedl ze židle, prošel kolem ní a během chvilky zmizel za dřevěnými dveřmi, které za sebou prudce zavřel. Opět měl svůj obvyklý chladný výraz...

Když se pak ocitl na chodbě, zmocnila se ho mírná nostalgie. Přešel tedy k oknu naproti dveřím a vyhlédl z něj.

Byla noc... temná obloha pokrývala všechno šerem a jediným společníkem se mu nyní stal měsíc.

Aretaze se mlčky zahleděl na hvězdy nad sebou a vydechl.

,,Sejdeme se na bojišti...”