Autorka: Markéta Plešková
27. 9. 2018
vzpomínky na ztracené verše lovím
v pavučině hvězd, co se mi válí u nohou
chtěla jsem ti je napsat, kdysi dávno, nemohou
přece jen tak zmizet, překrýt se něčím novým
v rovinném zrcadle máš jen jednu možnost
zahlédnout svoji tvář, zdánlivý obraz jako by
se na okamžik zdál skutečný, žijeme naruby:
uvnitř kůže a upřímné oči a na povrchu kost
a na povrchu zlost
a všechno pokrývá prázdná bílá
prázdná jako všechny naše stránky
vzhledy tisíckrát stejné a milá
slova na zakázku, zbytečné fráze a bolavé spánky.
já nechci se už dívat na červánky
z takové dálky, chci blíž a dotknout se mraků
a dotknout se hvězd, ale všechny už jsem je
shodila ze své oblohy, teď dláždí mi koleje
do nových světů jako zrníčka máku
já nechci se už brodit trávou
v které schovám se až po hlavu
toužím po pluralitě davu
„jen mrtvé ryby s proudem plavou“.
nejsou to ty verše, co jsem ti kdysi chtěla psát.
přijde mi to jako roky zpátky, přitom moc času
neuběhlo, pokud mi kalendář nelže
ty řádky ti asi nechybí snad
nejsou to ty verše, co jsem chtěla psát.
přijde mi to jako roky zpátky, čtyřikrát jsem
malovala svoji mysl na bílo
ty řádky mi taky nechybí snad
chci teď jiná slova psát.
teď mám, co mám, a červánky na obzoru
mi připomínají v mých minulých sešitech prázdné linky
a že trhat hvězdy je snadné jako trhat konvalinky
a že bílou stěnu můžeš pokrýt tlustou vrstvou vzorů
a taky že řádky písmenek napsaných pozdě k ránu
ti nikdy cestu neukážou tak jasně
jako utrhané hvězdy.
18. 10. 2019
můj děda psával hezký dopisy
takový ty, který si schováš a za sto let přečteš
a přeješ si, aby se to dalo vydat knižně
jenže je to o tobě
takže je to passé
dědu jsem nikdy nepoznala
ale jednou mi řekli, že jsem po něm
vidím ho jako uhlazenýho pána s dýmkou v ruce
na kterýho se sice nedá spolehnout ale
má šarm, že
můj děda psával krásný dopisy
všem těm dámám, se kterýma
kromě babičky trávil kus života
(tak jsem to aspoň pochopila
mezi řádky nákupního seznamu)
tak snad mu to nějaká věřila
snad se mu nepodobám i v tomhle
z dědy doma nezbylo víc než
pár vybledlých fotek
pár maleb od jeho kamarádů
pár starožitností
kdo ví, jestli jsou po něm
kdo ví, jestli je cokoliv - kdokoliv po něm
možná nám osud vykresluje
životní náhody přes generace
a my se jako blázni
pachtíme po genových vzorcích
jako by nám mohly vysvětlit
nás samé
na geny se nedá spolehnout ale
mají šarm, že
28. 7. 2019
řeklo se, že pokud se rychle boháči nestanem
strávíme letošek zase pod stanem
a pokud nenastane velká změna
nebudou prázdniny žádná dovolená
všichni přece dobře víme
jak to v kempu chodí
o chladu a hladu spíme
než odjedem lodí
nad buřty vzpomínáš na guláš od maminky
a ve sprše je fronta jako na mandarinky
nejsem žádná barbína
ale bojler se vypíná
chvilku předtím, než se zahřeji
teplá voda k prodeji
v kempu se zastaví hned
jak si na vlasy plácneš šampon
(příchuť: kokos a med)
a tobě zbyde jen tekutej led
automat sežere dvacku
a než si zimu odnese
vypne se
a člověk znovu třese se.
po běhání po lese
studenou sprchu jako facku.
pak smažák a rum s čajem
u sešlýho stánku
budeš jako zjihlej krajem
kde stmívá se i bez červánků
a kde prší dokonce i v chatě
a tobě při chození v blátě
promokly už dvoje gatě
a nechceš vůbec přemýšlet o té rozmlácené patě
a klíšťatech, co hubíš ve vatě
a každá myšlenka domů volá tě
(pak konečně poslechneš)
a potom doma, když známí z Řecka přiletí
přísahá každý při vzpomínkách ve fotoalbu u čaje
že samozřejmě nesmírně rád výletí
a že dovolená v kempu nenese takové výdaje
a že i led ve sprše jednou roztaje
a že pro člověka je to kousek ráje
zajet si uprostřed máje
do dubového háje
přímo u Vltavy.
a navíc, a to především!
argumentuješ, když už není čím:
v hotelových resortech jsou davy
a turisté tam nemají dobré mravy
a kdo pohrdá dovolenou plnou lenošení
a kdo že kempovací dovču nedocení
- s těmi?!
s těmi by sis prostě nerozuměl.