Autor: Čeněk Malík

„Je to náročná práce, spravování lidských srdcí?“ prohodil jsem mezi řečí při jeho práci.
„No, je i není. Ono to není jen tak, když je srdce porouchané. Vy se o něj sice dobře staráte, ale znám takové… jenže přeci v tom vždycky něco je.“
Chápavě jsem přikývl. Sledoval jsem ho při řemesle už mnohokrát – měl k ruce nejrůznější nástroje, pohlazení, vlídné slovo, celý ten laskavý arsenál. Ale i tak mi to připadalo jako hotový zázrak, poskládat srdce zpátky dohromady z těch nejmenších kousků.
„Měl jsem tu jednoho – že prý jen vyrovnat zvenčí a pořádně přeleštit, že měl jen takovou malou nehodu – ale co vám mám povídat, jen jsem na něj mrknul, už jsem viděl všechny ty prasklinky a narušení uvnitř – jó, to před zkušeným člověkem neschováte.“
Bylo jich už málo takových, jako byl on. Bylo to náročné řemeslo a lidská srdce byla vždy křehká. Dnes by si lidé vždycky raději chtěli rovnou koupit nové, jenže většinou to byly jen podvody nebo padělky. Dobré srdce si člověk skutečně nekoupí – těch na světě dost není.
„Jako by nějaké zhroucení snad bylo něco, za co by se lidi měli stydět. Vždyť se to může stát každému,“ pokračoval. „To mě víc trápí, když to někdo všechno jen přetře novým nátěrem a dělá jakoby nic. A když už mu to srdce jen zaškytá a chcípne – a konečně se sem doplazí… no, řeknu vám, mě z toho až bolí.“
Dobrý řemeslník nedokáže srdce jen tak zvenčí zalátat a předstírat, že je všechno v pořádku. Ó ne, když pracovat tak pořádně.
„Srdíčko, to je klenot, nejen nástroj – tak by o něj měl každý dbát. Ale já jim do života mluvit nebudu – však od toho tu nejsem. U mě je každé srdce vítáno.“
Jaký by to byl opravář srdcí, kdyby nebyl dobrák. Takový on byl. Ale ani kdyby on sám svoje kouzelné srdce neměl, pomohl by.
„Nu, nebojte, u vás je to všechno v pořádku. Já si poradím s každým srdcem – ale není to vlastně žádná věda. Je to sice tvrdá práce, ale otevírat srdce a trochu si zaposlouchat to zvládne každý a mě se tím pak ušetří práce.“
Usmál se a podal mi srdečně pravici.
„Nebojte se zas přijít – i kdyby bylo sebehůř.“
Měl případy, které by na počkání skutečně nevyřešil. Moje oči sjely k několika těžkým případům, které na něj čekali po mém odchodu.
„Nemějte starost,“ dodal a zaháněl moje myšlenky na srdce rozbitá, porouchaná a pokroucená. „Na žádné srdce není nikdy pozdě… když se to vezme z té správné strany.“