Autorka: Iva Matějů

Probudil jsem se do tmy a nemohl jsem se moc hýbat. Vlastně to bylo, jako bych ležel v krabici. I když jsem všude kolem sebe cítil květiny, byla mi strašlivá zima a přes opojnou vůni růží a gerber mě obklopoval dusivý a těžký pach čerstvé hlíny.
Začala se mě zmocňovat panika, ne že bych na to nebyl zvyklý, poslední dobou jsem měl záchvaty úzkosti poměrně často.
Míval jsem ty pocity, že se nemůžu pořádně nadechnout a že na mě zírají všichni, které mám rád. Akorát tentokrát to je o něco víc skutečné.
Když mi tyhle stavy teprve začínaly a já neměl tušení, jak se jich zbavit a nepřijít při tom o rozum, jediná možnost, která přicházela v úvahu, bylo rozdýchávání. Posadit se v rohu místnosti, pokud máte omezenější podmínky, v rohu krabice, přitáhnout si kolena k hrudníku, dýchat a modlit se ať to přejde.
Tentokrát to ale nepomohlo, nebo aspoň ne tak docela. Z transu mě nevytrhl nádech a výdech, ale uvědomění si skutečnosti, že opravdu sedím. V krabici, ve které jsem se v leže nosem skoro dotýkal stropu. Nebylo by to zas tak divné, kdyby se najednou celé moje tělo nezačalo vznášet, nebo plout? Možná se propadat, protože jsem neměl absolutně žádné tušení, kde je nahoře a kde dole. Pravo a levo jsem si pletl i v autoškole, takže orientovat se pomocí toho, se mi teď zdálo naprosto zbytečné.
Čím víc jsem se blížil, řekněme k peklu nebo nebesům, začínal jsem vnímat podivně uklidňující hlas staršího pána a příšernou, opravdu příšernou hudbu, kterou poslouchá jen moje máma.
Ale než jsem se nad tím stačil pořádně zamyslet, oslepl jsem.
S nadsázkou řečeno.
Spíš všude kolem mě bylo najednou bílo. Chvíli jsem si myslel, že si mě zavolalo samo nebe, abych nemusel dál chodit po zemi s těma pitomcema. O pár chvil později jsem řekněme poznal, že moje duše nepropadla peklu a moje předchozí obava, v podobě všech lidí, které mám rád, koukajících na mě, je bohužel víc než pravdivá. Skoro.
Po nějaké době, během které si moje oči pořád zvykaly na denní světlo, jsem byl rychle schopen analyzovat situaci, která by se dala nazývat lehce znepokojivou. Zdá se totiž, že jsem od krku dolů zahrabán v hlíně, a mým směrem kouká spoustu osob v černém. Ovšem nekoukají přímo na mě, jako bych to nejspíš dělal já, nebo úplně kdokoli na celém širém světě, kdyby viděl hlavu s otevřenou pusou trčící z hlíny. Tihle lidé se dívali, jako by to byla ta nejběžnější věc na světě, i když v obličejích měli jednu společnou emoci. Smutek?
Já v tomhle odhadování nejsem moc dobrý.
Když ještě ke všemu nikdo nebrečí, teda kromě mámy, babičky, třídní učitelky a mojí skoro přítelkyně. Dobře uznávám, tohle je zvláštní skvadra.
Počáteční zmatení rychle vystřídalo přemítání nad řešením této zapeklité situace. Pokud jste někdy měli tu čest být po krk zapadnuti v tekutém písku, víte, že se musíte vlnit směrem nahoru jako červ, jakoukoli jinou strategií byste si totiž pravděpodobně oddělili hlavu od zbytku těla. A to by bylo nepříjemné.
Když jsem po nějaké době stál nohama na pevné zemi, neodvažoval jsem se moc rozhlížet. Chtěl jsem být co nejrychleji pryč z místa, které je podle všeho centrem pozornosti. Přiskočil jsem k mému nejlepšímu kamarádovi a šeptem se ho zeptal „co se to sakra děje?“ Odpovědi jsem se nedočkal, a tak jsem do něj šťouchnul loktem.
Jaké bylo mé překvapení, když moje ruka projela tou jeho bez nějakých obtíží. Rozchechtal jsem se na celé kolo. Tak tohle je něco, takový trik jsem od něj ještě neviděl.
„Ale ne!“ zvolal jsem otráveně. Přece není možné, že se mi tohle všechno zdá! Byla by z toho tak dobrá historka.
Počkat! Co když…ne. Ne, to by bylo hodně divný. Anebo přece jen? Ono by to dávalo smysl, ne že ne. Ale opravdu?
Je možné, aspoň teoreticky, že bych byl na svém vlastním pohřbu?
Jo! Už si vzpomněl a dal se k odchodu. Plácnul sem si s Bohem a povídám mu: „Vzpomínáš, jak sem říkal, že si mě zavolalo samo nebe, abych nemusel chodit po zemi s těma pitomcema? „Tak to sem byl ve skutečnosti já, kdo se rozhodl, že s těma pitomcema nebude chodit po zemi, že jo?“
„Jo“.