Autorka: Dana Cetkovská

Procházeli jsme se ruku v ruce po rozkvetlé jarní louce. Jeho pevná a teplá dlaň mi dodávala tolik potřebný pocit jistoty a bezpečí.
Jaro.
Pro většinu lidí je to období radosti a oslav zrození nového života. Pro mě je jaro připomínkou největší ztráty v mém životě. Právě dnes uplynul přesně rok od smrti té, kterou jsem milovala nejvíc na světě, kterou jsem opečovávala a pro kterou bych obětovala vlastní život, kdybych měla tu šanci.
„Na co myslíš?“ zeptal se mě tiše a trochu silněji mi stiskl ruku.
„Ty víš na co,“ odsekla jsem prudčeji, než jsem zamýšlela, prudčeji, než si za svou upřímnou starost zasloužil. Náhle se mi zamotala hlava a před pádem na zem mě zachránily jen jeho silné paže.
Pomohl mi posadit se do vysoké, sytě zelené trávy a ochranitelsky mě objal okolo ramen. Dlouho jsme jen tak mlčky seděli, opřeni jeden o druhého, pozorovali jsme motýly, květiny tančící v jemném vánku a blankytně modrou oblohu bez mráčku.
„Proč se to muselo stát zrovna nám?“ zeptala jsem se nakonec.
Pokrčil rameny. „Já nevím. Kolikrát už jsem o tom přemýšlel, kolik nocí jsem zíral do tmy a ptal jsem se na to samé, kolikrát už...“ odmlčel se a já v jeho očích zahlédla neprolité slzy.
„Myslíš, že je to trest? Myslím jako božský trest? Udělali jsme něco špatně?“ naléhala jsem, potřebovala jsem slyšet jeho názor, nebo jsem možná chtěla jen ujištění, že nejsem sama, kdo pochybuje. On ale mlčel a hleděl do dálky.
„Něco jsme museli udělat špatně. Bůh nás trestá, nesmíme už nikdy být šťastní, je to naše vina–“
„Mlč,“ okřikl mě přísným hlasem, „přestaň s tím konečně. Tohle je důvod, proč už spolu nežijeme, tvoje neustálé sebeobviňování. Nebyla to ničí vina. Byla to nehoda, hloupá nehoda!“
Nezmohla jsem se na slovo – doteď jsem ho vlastně nikdy neslyšela na někoho křičet, nemá to v povaze.
„Promiň,“ řekl po chvíli, „ale musíme se s tím už smířit, musíme žít dál.“
Zase jsme dlouhou dobu mlčeli. Přemýšlela jsem o tom, co řekl, vzpomínala jsem na dřívější doby, a přála jsem si umět vrátit čas. Přála jsem si hodně věcí.
„Ona je tam nahoře a je šťastná, já to vím,“ řekla jsem nakonec pevně. „A já chci být taky zase šťastná. A vím, že se mi to může podařit jen tehdy, když budu s tebou. Miluju tě. Přála bych si přestěhovat se zpátky k tobě.“
Překvapeně na mě pohlédl. „Vážně?“
„Vážně.“
„To budu moc rád. Taky tě miluju,“ usmál se můj manžel, přitáhl si mě k sobě blíž a políbil mě.
Naše dcera je tam nahoře.
A je šťastná.