Autorka: Mária Volmanová

HOREČKA BÁSNÍKŮ

S horečkou básníků
já umírám ze zvyku,
duše bere za kliku.

S tichem pocitů
jsem v srdci úkrytu
a ty dlíš taky tu...

S prohrou srdce
uvěřit jde se lehce.
Ale co když se nechce?

Pak s radostí života
krev v těle teď klokotá,
stále existuje dobrota.

SVĚT

Svět zabloudil na rovné cestě,
která se jím přímo klikatí.

Svět je unavený celistvostí,
která nás od sebe dělí.
Lidi!

Svět využívá němotu slov,
která nás udržují ve lži.
Lidi, lidi!

Svět zavírá oči ve dne,
který stal se novou nocí.
Lidi, lidi, lidi!

Svět nás kolíbá ve snu,
který stal se novou realitou.
Lidi, lidi!

Svět za všechno zlo může,
které zdá se dobrem...
Lidi!

Svět stává se jen skládkou skutků,
které tváří se jako zahrady vonné.

VŽDY NĚCO NOVÉHO PŘICHÁZÍ

Opět září květy na listech trav,
v slunečních paprscích tají,
však lesk té chvíle v srdci mají,
pod nohama křupou.

Na stromech zlátnou hvězdy,
ve větru se krajem prohání,
doufají, že nebe je zachrání,
na zemi tlejí.

Unavený den se chýlí ke konci,
zima přebírá vládu nad světem,
podzim je tím velmi popleten,
nepřítomně mává.