Autor: Jaroslav Balcar

VLASY

Splétám vzpomínky
z tvých vlasů,
hledám noc
v tvých slovech
unikám tvým očím
hledím zpět
spoután ve snech
hladím tvou křehkost
líbám tvou nedotčenost
zamykám se v tobě
pláči lásku
chladím tvé horké líce
kroužím v bezustání
okřídlená abstinence
jako nehasnoucí svíce
toužím po tobě více a více.

Splétám vzpomínky
z tvých vlasů,
jsi
stříbrná labuť
záře za obzorem
odlesk dívčích prstýnků
pírko v chumelenici
krajka na šíji zeměkoule
sen v kaňce inkoustu
most do světa růží
sad plný diamantů
noční záře Prahy z Petřína
kolotoč vášně
tak něžná a nevinná
jako sladký tón višně.

Splétám vzpomínky
z tvých vlasů,
chci tě držet a nepustit
odnést si tě na konec světa
zabloudit v tvém srdci
projít zapomněním
ukázat ti matku lunu
přimět vesmír aby se nám otevřel
přimět Venuši znovu a znovu vzplanout
složit sonet, který by ve všech galaxiích zněl
který přiměl by lásku ve vzduchoprázdnu hopsat
složil bych sonet o tobě delší než prázdnota je
ale ty jsi anděl
a jejich krásu nelze popsat.

NĚCO JE A NĚCO NENÍ

Už to není tak že bych měl něco,
už to není tak že bych měl nic,
už to není tak že bych chtěl všechno,
chci se jen líbat s ulicí
a nehledat nic víc.

Někdy se zas cítím jako monstrum bez páteře,
jsem prázdná nádoba se zraky cizích očí,
vmezeřen mezi
lásku pro oba
co se v deliriích točí
co se bez ustání točí
co se
pro odpuštění vrhla do mých prsou
co se
jako se krajka v alkoholu máčí
a klesá ke dnu, kde city už
nejsou...

Ale nebojím se svých slabostí,
jednou jsem černý jednorožec
odsouzen k běsnícímu řevu duše,
nikdo mě už prokletí nesprostí,
ďábel si na mou duši sáhnout může,
jen ať bodá láska vidlemi do mé horké kůže!
Se vší zrůdností,
já vládnu smutkem a bolestí.

ZÍTRA POBĚŽÍME RYCHLEJI,
NAPNEME RUCE VÍC.

F. S. Fitzgeraldovi

Tak plujeme vpřed,
dál
za pohledy uloženými
do dubových šperkovnic.
Naše zornice v síti
kmitají bezděčně, tlumeny arkádami dekád,
groteskními výdechy dotyků
lásky.

Plujeme vpřed,
a za obzorem obšírné zhýralosti,
loučíme se v křivkách
nahých osmiček.

V rukavičkách neosobního stisku,
do zrcadel přiléváme čiré stříbro,
a v závětích- malicherně,
z oblohy stahujeme zlaté rybky.
Plujeme vpřed
na kulhavých korábech
a s gesty prázdných nábojnic
vytepaných do sloupoví
explodujících hvězd,
jež svůdně se reflektují
na černobílých zřítelnicích;
z kaleidoskopů páčíme zelené majáky.

Úkosem odbíjíme zátiší kolemjdoucích dní;
bez kompasu na vlnách zapomnění,
proséváme střelný prach;
mezi sekundami
přemítáme v bezvětří urputně i apaticky,
kde je příď a kde
záď.