Autor: Vít Richter

NEODVOLÁM!

Kostlivci ve skříni
pohřbeni zamrtva
jakživi nemůžou
dostat se ven.

Snaží se hodit šestku a nasadit.

Dýchají částečky
kloubů rozemletých,
rozpadlých nárazy
do masivu –
tvrdého,
zamčeného,
nalakovaného
a natřeného na nenápadno.

Mezitím nám ostatním,
zvenčí přimáčknutým ke dřevu,
co spolkli jsme klíč,
začíná pomalu umdlévat rameno.

A nebožáci ve všech skříních světa,
odsouzeni nadoživotí,
(nebo spíš do odvolání?)
by si přitom tak rádi
s tebou
zahráli to člobrdo.

NÁŘEK PROSEZENÝCH SEDAČEK

Kdyby jen dokázaly mluvit,
zašeptaly by to za nás.

Napověděly by nám.
Vyhubovaly by nám.
Okřikly by nás.

Všem němým společníkům
by zařvaly do ucha –
přes divoké údery bicích
a kvílivé zpěvy kytar,
přes hradbu nevšímavosti
a slepých pohledů,
přes záclonu úsměvů
obkreslených z učebnic.

Zašeptaly by za nás
to "dobrýtro",
kterému se tak nechce ven –

které si možná schováváme
jenom pro sebe.

ČLOVĚK KOUKÁ LECKAM

Pod nohy – aby nezakopl;
aby náhodou nešlápl
do něčeho,
...co si ponese s sebou.

Přede sebe – aby nenarazil;
aby náhodou nevrazil
do někoho,
...koho nezná.

Za sebe – snad ze strachu
před kudlou do zad,
a přitom
...sám má jednu v kapse.

Do sebe – kde zase najde
jenom sebe.