Autorka: Věra Polášková

NOČNÍ NÁVŠTĚVA

Čumí na mě jako tele,
které spolklo vesmír,
vetřel se mi do postele,
i když ví, že nesmí.

„Škvíra v okně na verandu?
No to si snad děláš srandu?
Máš na to dvě vteřiny,
vypadni z tý peřiny!“

Navzdory zlé předtuše,
která ve mně převažuje,
jeho pohled do duše
odchod zřejmě nezvažuje.

„Strč si někam ty svý oči!
Myslíš, že ti na to skočim?
Jestli tě tu najde táta,
budeš mtvej natotata!“

Tváří se jak milius,
a já zase měknu,
vyděračství je fakt hnus,
to vám teda řeknu.

Být či nebýt velkorysá?
Zas čekat jen na zklamání?
Večer, to se vždycky lísá,
ale když chci, není k mání.

Přes den pořád někde courá,
v noci u mě leží,
co však čekat od kocoura?
Věrnost asi stěží.

KDO ZA TO MŮŽE?

Sedíc ohlodávám tužku
(s touhou napsat báseň),
zatím mám jen šplechtů snůšku
a bolavou dáseň.

Je to bouda. Hrozná zrada!
Na všechno jsem sama….
Vůbec nic mě nenapadá,
ach ta moje hlava!

Hlava ovšem kroutí hlavou:
„Křivda je to veliká!
To ty ruce – levá s pravou.
Tam spíš hledej viníka.

Mám já s nimi žití vratké,
vždyť je to párek křupanů,
dost těžko se nejí sladké,
když mi ho furt cpou do chřtánu.

Jakmile máme vystaráno,
musí se znova poprat,
to ony pořád na piano
buší, jak hluchej do vrat.

Zažívám s nimi hrozné muka,
jako snad žádný druhý,
chceš báseň? Až ta tvoje ruka,
přestane čmárat kruhy!“

Tak přišla řada na ruce
a nějakou už dobu,
jak soudce v bílé paruce,
čekám na obhajobu.

Soud končí, marná sláva,
vyjímečně bez potyček,
to jak ta moje pravá,
vztyčila prostředníček.

Dobrá rada z toho je,
že lepší bezpochyby
je všechny poslat do háje,
než uznat vlastní chyby.

MODLITBA

Poděkuj za to, že jsi živ,
náš svět je krásný, ne že ne.
Zvířata, flóra – samý div,
jen lidstvo trochu zkažené…

Poděkuj za to, kým ses stal,
k čemuž se skutky pojí.
Mnoho cest osud přichystal
a každý volí svojí.

Až vzdáš své díky životu,
nadejde úkol další:
Líp žít a konat dobrotu,
každý den o den starší.