Autorka: Štěpánka Fléglová

„Tehdy při té chladné noci lednové, kdy jsem byla daleko. Daleko od všech. Uvězněná navěky. Ty sis zahrával jako hrdina a přitom si za to vše mohl. Ty svině!“ vykřikla jsem. „lži, podvody a zrada. Noc víc pro tebe neznamenám. Tvá krutá vlast a buňka, ve které pracuješ jsou ti bližší, než jsem kdy byla já a naše dcera,“ řekla jsem tak smutně, až mi do očí vběhly slzy. „hledala jsem jenom někoho milého se smyslem pro humor. Někoho s kým bych mohla po nocích tančit nad sklenkou vína. Náhle jako by se mi splnily všechny sny a přání, ale ty jsi mi celou dobu lhal do očí,“ odvrátila jsem tvář. „nepamatuješ si na krásné chvíle, kdy jsem tě milovala. Ty však jsi mě chtěl zabít a i přes to všechno tady stojíš přede mnou a tváříš se naprosto nevinně. Nemůžu! Nemůžu jinak! Musím tě zabít?“
Mé city se bouřily. Z očí se mi valily slzy. Potřebovala jsem se nějak uklidnit. Racionálně zauvažovat a nějak to všechno pochopit.
„Musím tě zastřelit!“ opakovala jsem.
Zamířila jsem na něj. Třásly se mi ruce. Chvěla jsem se. Nešlo to jinak.
„Celých deset let jsem pro tebe nic neznamenala. Každé slovo, které jsi vyslovil byl čirý nesmysl, který nic neznamenal,“ podotkla jsem. „myslel jsi někdy něco opravdu vážně?“ zeptala jsem se nejzoufaleji.
Souhlasně přikývl. „Slova, jež vše potvrdila, jež vycházela z mého srdce během mého slibu tobě a následné Ano,“ pohlédl mi hluboko do očí. „Ze začátku to byla lež, ale nakonec jsem se do tebe skutečně zamiloval. Ano, lhal jsem to a ano, chtěl jsem tě zabít, ale to vše byl můj úkol, jež jsem získal již před mnoha lety.“
„Nevěřím ti!“ vykřikla jsem.
Říkal to tak upřímně a jasně. Téměř nezměnil výraz ve tváři.
Napjatě jsem tiskla zbraň ve svých rukách. Zavřela jsem oči a pohlédla tváří k zemi. Po liniích obličeje mi stékaly slzy.
Brala jsem na vědomí risk, kterým ohrožuji sebe a svojí dceru.
Riskla jsem to.
Vystřelila jsem.
Střelila jsem ho.
Zabila jsem ho.
Zhroutila jsem se na zem. Prosila jsem Boha o slitování za čin, který jsem vykonala.
Odhodila jsem zbraň na zem. Doplazila jsem se ke zdi. Zachumlala jsem se do klubíčka a naříkala. Pohlédla jsem na prsten na své ruce. Nedokázala jsem tam zůstat sedět, ale ani se zvednout a odejít. Nedokázala jsem na něj pohlédnout, avšak jeho tvář jsem stále měla promítnutou před svými zornicemi a uchovanou ve své mysli.
„Byl jsi mým sluncem. Byl jsi tím prvním koho jsem chtěla ráno vidět a tím posledním, v jehož náručí bych usínala. Ale ty jsi to pokazil a donutil jsi mě k činu.“
Smrt je vždy viditelná. Je to člověk, či věc ovládaná lidmi, jež bere jiným život.
Nikdy víc se nechci setkat s člověkem, který rozhoduje nad životy ostatních a jež si hraje na Boha. To totiž není člověk, ale zbabělá smrt.
Toužila jsem po otázce, na kterou bych musela celý život hledat odpověď. A před mnoha lety jsem jí nalezla, avšak až do teď jsem o ní nevěděla.
Když jsem se dozvěděla, kdo ve skutečnosti byl, posedlo mě odhodlání ublížit mu, avšak teď po činu, jež jsem dokázala udělat, spíše lituji, než že bych cítila bezpečí a volnost, kterou jsem posledních deset let nepociťovala.
Kladla jsem si mnoho otázek.
Teď už vím, že mě nikdo nezachrání, že mě nikdo nevyléčí, že se nade mnou žádný anděl nepřimluví. Lék neexistuje. Nikdo nezjistil, co mě začalo tak náhle zabíjet.
Příznaky byly prokazatelné, avšak diagnóza stále neznámá. Něco tu je.
Ale co?
Sama jsem už mnohokrát pohlédla smrti do tváře, jako oběť i vrah. Ale nikdy jsem neumírala tak pomalu. Tak zoufale a tak jistě. Bez špetky naděje.
Umírám?
Ano, umírám.
Pomalu a bolestivě.