Autorka: Zuzana Berná

Máma ho pojmenovala Matyáš. Ale on už si ji nepamatuje, i přes to, že je mu teprve osm. Bydlí v polorozpadlé chalupě na půdě. Ani nemá pořádný pokoj. Alespoň, že v jeho ulici má hodně kamarádů.
Maty ráno vstal a v rukou objímal plyšového medvídka Modru. Kdysy ho našel na půdě a pojmenoval ho tak, protože byl celý modrý. Položil Modru na stůl. Má tam i kalendář, kde si dělá poznámnky. Dneska se konečně vrátil kamarád Filip z jeho dovolené. Půjdou si spolu zakopat.
Maty seběhl dolů po schodech, aby se mohl na snídat. Po kuchyni chodil táta a ani si Matyho nevšiml.
Táta: "Jak nezaplatil?! Ne, ne, ne. Já jsem to zaplatil!" Maty si vzal rohlík s máslem a šel si ho sníst ven. To dělá táta pořád. Řeší nějaké telefonáty o placení a penězích. Maty už si ani nepamatuje, kdy s ním byl táta naposledy na rybách. Ale dříve spolu chodili často. I s mámou.
Maty jse po u lici a už z dálky vidí i ostatní děti. Kluci hrají kopanou, takže se k nim hned přidal. Hráli celý den. Filip pak pozval Matyho k němu domů. Filipovi rodiče vlastní podobnou chalupu, jako Maty. Ale mají ji krásně opravenou a na zahradě mají dokonce bazén. Maty chodí k Filipovi moc rád.
Filip: "Víš co? Kdysi se nám stalo, že u nás zazvonila jedna stará paní, kterou jsme vůbec neznali. Říkala, že tady bydlela jako malá a že je moc ráda, že tady pořád nekdo bydlí a opravuje to."
Maty: "A nepamatuješ si, kdo zase bydlel dříve u nás?"
Filip: "Ne. Ale asi tam dlouho nikdo nebydlel. Říkal jsi přece, že jste to koupili před třemi lety, když jste se odstěhovali z toho domu a už tehdy to bylo opuštěné."
Maty: "A nevíš, kdo by to mohl vědět?"
Filip: "To chceš řešit starý baráky, nebo se mnou půjdeš konečně do toho bazénu?"
Maty: "Do bazénuuu!"
Ale i když se Maty vracel zase domů, nedalo mu to a zeptal se na to samé táty. Jenže ten mu neodpověděl, protože spal na gauči s pivem v ruce.
Maty jde do svého pokoje. Když tam vcházel, zdálo se mu, že ho někdo chytil za kotník. Když se však otočil, nikoho neviděl. Tohle se mu vlastně stává docela často.

...

Když se ráno Maty vzbudil, nedržel v ruce Modru, ale cizího plyšáka. Byl z podobné látky, jako Modra, ale chyběly mu obě oči a noha. Lekl se ho a proto ho odhodil pryč. Snaží se najít Modru. Stačilo jen, aby se podíval před sebe. Modra visí za krk na otrhaném laně. Maty k němu přišel a vyprostil ho ze smyčky. To lano tu dříve nebylo. Ale takové věci ce tu dějí už od té doby, co se sem Maty nastěhoval.
Dneska si opět hrál s kamarády, ale neměl na to náladu. Elinka s Natynkou jsou nejlepší kamarádky. Jezdí pořád dokola na koloběžkách a pletou se pod nohy klukům, kteří si chtějí hrát s míčem. Potom se míč někam zakutálel a hra skončila. Protože Filip musel jít domů, Maty se šel projít kolem vesnice. Šel kolem lesa, do kterého se nemá chodit. Říká se mu Zakázaný les. Kdysy se tam něco stalo a všude byly policejní pásky. Jenže tam zůstaly doteď a do lesa se už chodit nesmí. Proto se mu říká Zakázaný. Když se pak Maty vracel domů, potkal po cestě staršího kluka. Měl na uších sluchátka a něco ťukal do mobilu, ale i tak se ho Maty odvážil zeptat.
"Nevíš, kdo předtím bydlel v naší chalupě?"
Kluk sundal sluchátka a podíval se na Matyho.
"Ty jsi z té chalupy, která je skoro na spadnutí, že jo?" Maty přikývl.
"Nevím, kdo tam bydlel, ale znám někoho, kdo by to vědět mohl."
Když Maty zaklepal na dveře, ozvalo se "Dále!" a tak vstoupil dovnitř. Bylo totiž otevřeno. Na starém houpacím křesle seděl starý pán s šedivými vlasy a na stolečku měl studenou kávu. Toho pána Maty dobře zná. Dříve pracoval v cukrárně, kam Maty chodil na zmrzlinu.
"Pane Kostěji? Nevíš kdo žil dříve v naší chalupě?"
"Matyášku. Ve vaší chlupě žili ... už je to ale doba ... taková zvláštní rodina. To když jsem byl ještě mlád ... ale nikdo je pořádně neznal."
Pan Kostěj už je starý a při vykládání skoro usíná.
"Byly takoví ... no ... zvláštní. A jednoho dne pak ..."
"Pane Kostěji pokračujte ... prosím!"
"Kde jsem to ... no jednoho dne zmizeli, jakoby se vypařili. A nikdo už je nikdy neviděl."
Zakončil svoje povídání a usnul. Maty nevěděl, co na to říct. Prostě v tichosti odešel a zavřel za sebou dveře.
Tohle nebylo to, co zrovna čekal, že se dozví. Ale jak jinak by to mohlo dopadnout? Byl hloupý, že se o to vůbec zajímal.

...

"Tati! Tati! Musíš jít za mnou honem!"
Nejsou ani čtyři hodiny ráno a Maty se snaží vzbudit svého tátu. Už ho vleče do svého pokoje na půdu, když táta ještě napůl spí.
"Bbbyli tu! Opravdu tady byli!"
"Hmm. Kdo tu byl?"
"Když jsem se probudil, stáli tu dva duchové!"
"Prosimtě nevymýšlej si a jdi spát."
Táta se vrátil dolů. On neví, že existují duchové? Maty nechápe, proč mu táta nechce věřit.
Když se před chvílí probudil, viděl před sebou stát dvě starší děti. Kluka a holku. Měli bílé oblečení i tváře. Byli skoro průsvitní. Ale hned potom zmizeli. Maty si myslel, že mu je táta pomůže přivolat zpátky. Ale když mu táta nepomůže, přivolá je sám. "Haló?" To asi nepomohlo. Snažil se ještě chvíli, ale pak znova usnul.

...

Když zvonil na zvonek u Filipa, otevřel Filip ještě rozespalý a i když byl ještě v pyžamu, táhl ho Maty k sobě do pokoje. "Třeba se ti to jen zdálo." Vypadá to, že už ani Filip mu nevěří.
Zafoukal prudký vítr a okno se s rámusem zabouchlo. Oba chlapci se lekli a podívali se tím směrem, jenže to byl opravdu jen vítr. Ale když se otočili zpátky, zase tam stály bílé postavy.
"Musíš jít do Zakázaného lesa a přinést Kámen duší." Řekl kluk.
"Jinak bude tvoje vesnice zničena." Mluvili k Matymu. Jakoby si Filipa ani nevšímali.
"Ale proč? Proč by někdo ničil vesnici? A k čemu mi bude ten kámen?" Ptal se Maty.
"Kámen duší tě před námi ochrání." Řekli oba zaráz a zmizeli.

...

"Děláš si srandu Maty? Ty tam vážně půjdeš?"
Maty neodpovídá a jde dál.
"Nechoď tam. Je to nebezpečné!"
"Ty to nechápeš, Filipe? Oni nám dali šanci zachránit vesnici, než ji zničí."
"Ale proč by to delali?"
"Třeba ji nechccou zničit, ale z nějakého důvodu musí."
"To nedává smysl."
"Lidem třeba ne, ale duchům jo."
"Copak seš duch, abys to věděl?"
"Nejsem duch, ale narozdíl od tebe zachráním svoji vesnici."
Maty přešel přes hranici lesa. Doufal, že Filip pujde s ním, ale zůstal za páskou.
Ti duchové mu neřekli, kde přesně má Kámen duší hledat, ale prohledává celý les.
Je to tu strašidelné. Na některých stromech vysí zvířecí lebky a Matymu se zdá, že ho sledují. Pak něco zahlédl. Tam v mechu byl zářivý, kulatý kámen. To musí být určitě on. Maty ho vzal do ruky a co nejrychleji běžel zpět. Když už z dálky zahlédl Filipa, byl neuvěřitelně šťastný. Jenže se něco stalo.
Maty nemůže překročit hranici lesa, jakoby ho les nechtěl pustit!
"Nemůžu ven!"
"Tak tady počkej, dojdu do vesnice pro pomoc."
Filip utíká směrem k vesnici a Matymu z ruky vypadává Kámen duší a kutálí se pryč. Stejně už na něm Matymu nezáleží. Jen se chce dostat pryč!

...

Filip běží co nejrychleji může. Už je ve vesnici, ale nikdo tam není. Ani Elinka s Natynkou, ani ostatní kluci ... Nikdo. Filip chtěl běžet k sobě domů, ale musel se schovat, protože po silnici jdou vedle sebe ti dva duchové. Spíše letí.
"Všechny jsem poslal do lesa." Řekl kluk.
"Takže tam zůstanou." Řekla holka.
"Navždy." Řekli společně.
Filip se otočil, aby co nejrychleji utekl. Beží zpátky k lesu. Už z dálky vidí Matyho, ale taky vidí, že tam Maty není sám. Jsou tam všichni. Opravdu všichni. I Filipovi rodiče. Nezná způsob, jak by jim pomohl. Vždyť ani nechápe, co se to tu děje. Už se však rozhodl.
Jeden krok, druhý krok. Není cesty zpět. V lese zůstanou uvězněni společně.