Autorka: Anna Staňková

PODZIMNÍ VÍLA

V pokročilém věku žínka?

O tom nesmí padnout zmínka!

Krásná, urostlá a snědá, 

srpnem nám za okýnka sedá.

Tvář ošlehaná větrem

se na nás směje zvenku.

Když halíme se svetrem

alespoň na chvilenku. 

Pohled má chladnější než sestra Léto,

mlhavé brčálové oči.

Královna podzimu totiž je to,

listím ve větru točí.

S listím si hraje i jím se halí,

zákeřná je, tím se netají.

Když rozpustí kadeře medové barvy,

usíná srna, medvěd, zajíc i larvy.

Půl světa odchází ke spánku,

Po Podzimčině vřetánku. 

MÁ TRÝZNITELKA Z NEBE

Řekni mi, že je to jen sen,

procitnu a zas bude den.

Řekni mi, že dobře mě znáš, 

vím, není snadné v lidech číst. 

Řekni mi, že ráda mě máš,

snaž se tu svou hořkost sníst. 

Prozraď mi, dušinko, myslíš občas na mě?

Očima jako dva uhlíky hnědé

zamžikáš, nic není už bledé. 

Najednou do barev strojí se svět,

chce se mi smát a plakat zas hned. 

Trýzní mě vteřiny s tebou i bez tebe,

říkali, že takhle to bývává. 

Jsi poslem z pekla, či z nebe?

Bez tebe nic už smysl nedává. 

Co budu dělat zde ve světě se obávám.

Kéž bych tak věděla, má trýznitelko z nebe, 

proč vlastně a zač mi pánbůh seslal tebe! 

KÉŽ LETNÍ DEN ROZEHŘEJE SRDCE MÉ

Jaký má jen smysl ta láska? 

Tu zabodne slovem, tu po tváři laská. 

Dva milenci se objímají něžně

a já se spíše cítím sněžně.

Nerozumím svému stínu,

když snaží se mi něco říct.

Rozum chce to a srdce zas tohle,

je mi to věru ale ostnatý pohled. 

Nechci se dívat, jak štěstím kveteš,

třeba se, děvče, jen ošklivě pleteš.

Pevnina sem a moře tam, 

proč v srdci natolik ouzko mám?

Temnota pere se už dlouho o mne, 

plačící dívenka si očíčka promne. 

Teď není chvíle na vzlykání v klubíčku,

přeji si vyletět naproti sluníčku.

Ohřát se maličko, leden tuze zebe, 

když otevřu světničku, 

a nenajdu tam tebe!