Autorka: Eliška Matonohová
OBĚTI A VRAZI
Zůstávám sama a léčím se tmou,
láska mi začala nahánět strach.
Postávám v bouřce, třesu se zimou,
zjizvenou duši mám – i tvojí vinou.
Všichni jsme oběti, každý jsme vrah.
Zlomil jsi srdce i zachránil život,
po nocích nespíš – nevidíš dál.
Umíráš? Žiješ? Už ani nevíš,
dvě lahve vína, jen tak něco cítíš.
Už vyhasl oheň, co dřív v tobě plál.
Vyvrhel s očima nevinné panny,
vzpomíná na muže, život jí vzal.
V náručí jiných se kroutí a sténá,
na chvíli fyzicky uspokojená,
pak zbyde v ní jenom nezměrný žal.
Láme jim srdce – těm, co našli krásu
v hlubokých očích, co zanesl prach.
Já, ty i ona a milion jiných
jsme zhořkli jak sedlina v sklenicích vinných.
Všichni jsme oběti, každý jsme vrah.
LÁSKA
Láska, ten pocit, co zkrášluje lidi,
láska, to oko, co v temnotě vidí.
Láska, ten život, co přemůže smrt,
ruce, co rozkvetou záhony chrp.
Hrdost, co rozrostla v duši jak nádor,
volnost ti dala ze souhlasu zápor.
Ze záporu souhlas a z křeče jen klid,
důvěra, kterou ti drží jen nit.
Nádech, co v těle ti rozpustí špínu,
lilie setřásla ze sebe hlínu.
Žiješ a dýcháš, najednou zas
v očích máš závoj všech života krás.
Pocit tak exaktní – ochromí tělo.
Najednou vnímáš, co v tvé kráse tkvělo.
Extáze – panika – naděje – chtíč -
nevěříš, doufáš – své iluzi blíž.
PRÁZDNÝ RÁM
Dřív byla jsem umělec života, světa,
kreslila krví po tělech i po zdech.
Tvořila díla, co neměla smysl,
nesla se v duchu impresionismu.
Z každého úsměvu stával se vzdech.
Dřív byla jsem zlomený malíř a básník,
ztracená ve slovech, v chaosu světa.
Měnila bolest v tu nejhezčí radost,
pro muže ztrácela všechnu svou hrdost.
Mrtvý pták, co i dál věří, že létá.
Dřív byla jsem mrtvá i živá, a dál jsem
tvořila svůj svět jen dotykem ruky.
Umělec, co ztratil můzu a neví
jak tvořit dál, čeká – něco se zjeví.
V orchestr přetváří bolesti zvuky.
Pak změnila jsem se – kdo jsem, a co dělám?
Umírám každým dnem, žiju jen tebou.
Ve dne jen pláču, v noci se bojím,
tvořím jen sebe, svým životem dvojím,
ztratil se malíř pod oblohou šedou.