Autor: Aneta Hřebejková
PAMATUJ
Z noci kéž opět vzejde jitro.
V temnotě hledej záblesk naděje.
Plamínkem svíce prosviť nitro
toho, co se prý více neusměje.
Buď lucernou – mdlým zdrojem
jistoty, pocitu bezpečí.
Ne každý spor končí bojem.
Toho pamatuj s rukou na meči…
VSTŘÍC KONCI
Ty, co jsi kráčel po boku králů,
ty, jenž jsi čepelí do srdcí ťal,
přišel tvůj čas, hrdino zlomený,
bys všem svým sokům po boku stál.
Žalozpěvy zaplní hodovní síň
kdes dávno vyrůstal,
kdes kdysi žil.
Moudrost božská vstoupí do tvé mysli, jakmile svolíš – učiníš ten krok.
Zanevřeš na život a konci náruč otevřeš,
okusíš nektar, ten požehnaný mok
života ve smrti.
Vzdej proto marný boj.
Přestaň se vzpínat!
Pohlédni na svět okem bez jiskry.
Věnuj poslední úsměv, tomu ztělesnění pekel.
Uvolni svaly, neslyšně vydechni,
vkroč hrdě do víru barvitých světel…
Zavři víčka.
Spi…
PRINCEM NOCI…
Úprk.
Zběsilý a plný děsu.
Krk –
zlomený, padl bez hlesu.
K zemi.
KŘUP!
To větev příchod lovce hlásí.
Černý šíp založený v tětivě.
Kořist ležící v mlází.
Hlavu na hrdle křivě.
Krok.
Ležící zdá se mrtvým být.
Lovec přec vypustí střelu do bezvládného těla.
V očích šedivých žádný cit.
Dřík zavrtá se do masa zcela.
ŠKUB!
Křeč.
Mrtvý skrz zaťaté zuby němě křičí.
Meč.
Odseknutá hlava lichí.
Ticho.
Tělo lovec pohřbí a hlavu
vloží do vaku z kůže draka.
Bez sebemenší známky mravu
vrací se zpět, nalézt svého pána.
S darem.
Vítání.
V hlavním městě spousta zastánců.
Pokání.
Nežije žel už mnoho z proslulých ochránců.
Poslední kroky.
„Vítej zpět!“
„Zaplať mi za jeho skon!“
předhodí lovec hlavu na stůl.
„Hned…“
Zaduní kostelní zvon.
Pán ukáže ze dřeva kůl.
„Je tu.“
Nakloněná hlava lovce:
„Upír?“
Roztřesený hlásek vdovce:
„Nepil…“
„Kde ho najdu?“
„V kostelní zvonici, tam hraje své umrlčí písně!
Dám ti jednu radu:
V jeho blízkosti se vyhni tmě.
Vyvrhel pekla má v černotě největší moc.“
Ochránce kývne.
Beze slov uchopí kůl.
Upír a tady. Snad hloupý šprým?
Hodiny odbily půl.
Svět zakrývá mlhavý dým.
Půlnoc se kvapem blíží…
Ten s kolíkem ladným krokem po schodech stoupá.
Rukou šmátrá po kříži,
co se mu na zakrytém hrdle houpá.
BIM! BAM!
„Kam kráčíš, příteli?
Kam směřuješ kvapný krok?“
Zazněl svist oceli.
„Bránit cenný lidský mok!“
„Krev? Ta tvé kroky vede?“
Jen povýšenost a smích.
„Věř, příteli, rudá svede
mnohem snadněji než líh.“
PRÁSK!
„Vedle, vzácný pane,
přespříliš pomalé výpady tvoje!“
Noční dravec neslyšně vstane
zcela lhostejn souboje.
„Již tolik manů poslali za mnou,
leč žádného návrat nečekal.
Nespatřiv světla, posvěcen tmou…
Pověz, stále chceš býti synem člověka?“
Úder srdce.
„Nech si své kejkle,
ubohý zplozenče pekelný!“
Upírův hlas vzdechne vedle:
„Moc dobře vím, že chceš být jako my.“
Kolík se vzduchem mihne,
podoben nebeskému blesku.
„Kéž tě hněv světa stihne!
Kéž poznáš konce stezku!“
Smích.
„Patetické, synu lidský,
cožpak jsi vskutku tak naivní?“
Odhalí své modravé pysky.
Dřevo před jeho srdcem tlí.
„Větvička nemůže vzdorovat smrti,
která je oděvem mé bytosti!
Pod hladem padají chudinské čtvrti.
Konej! Oprosti se své lidskosti!“
„Nikdy!“
Sklidí jen upřímný výsměch.
„Však ty se podvolíš, ovečko boží.
Ale budiž. Není třeba spěchu.
Stařenka s kosou blízké své množí;
poznáš, až sáhne po tvém dechu.
Zlodějka. Bude tě o něj chtít připravit.
Dotkni se v té chvíli znamení cejchu.
Uslyším. Přijdu. Pomůžu ti žít.
Sbohem
člověče vzdorný, mých slov
však dobře pamatuj!“
Venku temnavý nov.
Upír zmizel; navrátiv se v svou sluj.
„Nemožné…“ klesne na kolena,
odvážné srdce až v krku.
Že upír city nemá?
Normální člověk by se octl na úprku!
Sám.
„Upír je mrtev,“ pronese ztěžka
na cestu znovu se připraví.
Měšec mu penězi rázem ztěžká.
Vzhůru na další výpravy!
Leč na mysli stále upírův hlas,
nabídku vábivou, jistotu v oku.
Východem září sluneční jas.
Zemřít či pít rudého moku?
Nerozhodný.
Stál smrtelný…