Autor: Štěpán Sukdol

Ať měsíc ozáří tvou tvář

chci tě vidět naposledy

chci v tobě číst, jsi můj snář

jsi jako život s trochou pravdy

s trochou lásky

ve větru zmítající se, jako můj osud

jako byl, až dosud.

bouře a zlomená paraplata

a láskou vypíchané oči

tak proč já a proč i

ty nevídané krásy.

A ve strnulosti jako bych 

měl celý den pročkat v cele smrti

pro tebe.

Co kdybych měl?

jen jednu židli na měsíci

seděl bych a se směsicí

kouře a absinthu bych čekal

až koukneš nahoru

a vedle hvězd v tom nejmenším kráteru

mě uvidíš a já nebudu moci nic

než jen sledovat hloubku tvých očí

ze kterých se mi hlava točí

a zapomenout na hvězdy

zapomenout na cesty

možná přes tu vzdálenost

neuslyšíš můj výkřik až spálím poslední most

když spolknu první vzlyk

když krev stékající mi po zápěstí

mi vykreslí můj osud

a zamlžený zrak, ale bystřejší než dosud

když...

co kdybych měl jen tebe?

Hledá možná v tichu pod polštářem

hledá ten kdo ztratil

hledá nemá kam by se vrátil

hledá nepřichází probuzení

hledá uzavřen ve snění

hledá klíče od vězení

hledá ručičku od budíku

hledá aby si vykouzlil vteřinu

hledá aby mohl s ní se ztratit, odejít tam odkud se nedá vrátit

hledá je sám sobě žhářem

hledá vyhořelé vzpomínky

hledá dokud se mu nevrátí

hledá to co utrpení krátí

hledá je hvězdář co chytá motýly

aby mu s mapou poradili