Autor: Jiří Repák

Smysl života, kdo jsme, existuje bůh? Otázky tak silné a přece jen tak fádní. Co když se ptáme špatně? Co když je všechno jinak? Co když někdo ví jak to všechno doopravdy je?

Stojím na kraji útesu. Přede mnou se rozprostírá prázdnota. Jak vypadá? Jak vypadá prázdno? Jak víme co je prázdno a co ne? Jsem na konci a za koncem už není nic. Né, je tam prázdno. Jsem na konci své cesty. Stojím pevně na kraji útesu a přece tak vratce. Když se otočím a podívám za sebe, vidím mrtvoly. Jedna vedle druhé leží za mnou na pusté planině tak daleko, jak dohlédnu a ještě dál. Otočím se zpátky a hledím vpřed, tak jako vždy. Na rukou cítím něco vlhkého a lehce lepkavého. Co je to? Je to krev. Je má nebo cizí? Je těch mrtvol za mnou?

Když jsem se vydal na tuto cestu, věděl jsem, kam dojdu? Na rozcestníku stálo jen “Cíl”. Nebo tam bylo “konec”? Nevím, je to dávno.

Nejsilnější z lidských pudů, to co nás vždy žene dál, to co zapříčinilo veškerý lidský pokrok. To, co mě dostalo tam, kde jsem. Není to nic jiného než touha. Nezlomná a nezničitelná lidská touha. Touha po čemkoli. Já chtěl vše. A dostal jsem to? Vědět vše. Za každou cenu. Absolutní vědění se to jmenuje. Jen když toho stavu člověk dosáhne, tak pochopí, že ví vše. Jak se věci mají, jak funguje svět. A najednou vidím všechno úplně jinak. Dosáhl jsem Absolutního vědění a teď jsem zde. Kdo jsou ti lidé za mnou? Opět se otočím a oni stojí. Živí, ale nehýbou se. Pozorují mě. Né, zase leží mrtví na zemi. Co se to děje? Je tohle realita nebo jen lucidní sen? Nebo je lucidní snění realitou a my se pak vzbudíme a sníme realitu? Kdo pozná co je skutečný svět a co je výtvor naší nedokonalé a přece tak úžasné mysli? Co když realita neexistuje? Když sníme, vše se nám zdá reálné, až když se probudíme nebo si uvědomíme, že sníme, uvědomíme si, že to, co se ve snu děje, je nereálné. Co když to je stejné i s naší realitou? Co když, až dosáhneme absolutního vědění, tak si uvědomíme realitu, tak jako si uvědomíme sen, a najednou pochopíme všechny ty nelogičnosti a nereálnosti. Anomálie světa. A pak vidíme a chápeme svět takový, jaký skutečně je. Takže ano. Tohle je realita. Stojím na kraji útesu, před sebou nic nevidím, za mnou leží těla mrtvých lidí a na rukou mám krev.

Já vím, jak funguje svět. Znám odpovědi na veškeré otázky vyřčené i nevyřčené. Informace. Je to věc? Je neuchopitelná a přes to má neuvěřitelnou sílu. Co všechno dokáže jedna informace? Lidé byli vražděni za informace. Za to že věděli, za to, že informace použili. A lidé si neuvědomují jejich sílu. Já ano. Já ji pochopil. Já ji zkrotil. To znamená absolutní vědění.

Cítím chlad. A přesto slunce žhne. Vidím silný déšť z jasné oblohy a přece ho necítím dopadat na své tělo. Dusím se, i když dýchám zhluboka, bolest… necítím. Vnímám ji jako informaci. Cítím v hlavě informaci o předmětu v mém pravém boku. Podívám se tam, vidím nůž, a držím ho v ruce, a zabodl jsem si ho do pravého boku. Proč? Ta krev, kterou jsem před chvílí viděl na svých rukou je určitě moje. A takhle se tam dostala. Proč jsem měl zkrvavené ruce dříve, než jsem se bodl? Čas je relativní. Tady čas neplyne. Když se soustředím, tak ho vidím. Je to nestálá hmota neustále se měnící. Je všude, je ve všem. Tím, že ve všech věcech pulzuje sice chaoticky, ale stejně, tak vnímáme čas jako ucelenou lineární změnu věcí, prostě plyne. Já chápu mimo tenhle koncept vnímání. Cítím, jak se útes někde hluboko pode mnou láme a odpadávají z něj kusy skal.

Vím vše, dosáhl jsem absolutního vědění, tak proč nevím kde to jsem, Co je tohle za místo? Co je to za útes. Kdo jsou ti lidi za mnou a proč jsou mrtví? Otočím se a žádní tam nejsou. To je tím časem. Soustředím se, vzpomínám… došel jsem tady od rozcestníku. Ukazoval směr, kam jsem chtěl dojít. A tam jsem se vydal. A došel jsem zde. Kam jsem chtěl dojít? Proč to nevím? Setmělo se. Vidím měsíc a polární záři. Ne, to není měsíc. To je slunce. Ale obloha je černá. Černá jako v noci, ale bez hvězd. A světla je všude kolem dost, jako za jasného poledne.

Jestli je tohle konec, co je dál? Vykročím vpřed, vykročím do prázdna, z útesu… Padám. Útes nade mnou zmizel. Nevidím kolem sebe nic, nade mnou, pode mnou, škubu hlavou a snažím se zahlédnout aspoň nějaký orientační bod. Nevidím nic. I slunce zmizelo. Najednou cítím, jak odpor vzduchu slábne, jako bych zpomaloval. Najednou… Nevím, padám ještě? Nebo ne? Byl jsem sám v prostoru. Snažil jsem se uklidnit, dýchal jsem zhluboka. Nádech, výdech, nádech, výdech. Najednou mi někde hluboko v mysli začala růst myšlenka. Jako by někde z prostoru kolem mě dopadlo semínko do úrodné půdy a najednou začalo klíčit. Myšlenka se zvětšovala, rostla, větvila se a obsahovala postupem čím dál tím více věcí a já tak rychle jak rostla, začal chápat. Ve tmě přede mnou jsem viděl své myšlenky, jako by je tam někdo promítal do prostoru. Kteroukoli myšlenku jsem si vybral, ta se zhmotnila a mohl jsem s ní manipulovat jakkoli dál. Původní myšlenka stále rostla, až z ní byl obrovský strom. Strom, který obsahoval veškeré vědění. Viděl jsem ho před sebou. Byl obrovský a nádherný. Stál na rozlehlé louce, na malém ostrově na moři, na úpatí velehor. Přišel jsem k němu. Z celé mohutné koruny jen na jedné větvi rostl plod. Přišel jsem k němu a on se mi nabídl. Utrhl jsem ho. Vypadal jako… nevypadal. Byla to čistá myšlenka, nejjednodušší základ všeho, pouze informace, jediná a nejpodstatnější. A já pochopil, že až teď mám v rukou absolutní vědění.

Stál jsem opět na útese a v ruce držel ten plod. Byl jsem jím okouzlen a já pochopil. Když bych dosáhl nejvyššího cíle, vědění všeho, už by nebylo nic více, nebylo by touhy a má existence by ztratila smysl. Cíl je cesta, né cíl samotný. Nyní jsem to pochopil a dosáhl jsem skutečného absolutního stavu mysli. Otočil jsem se a opět za mnou byli lidé. Byli živí a dívali se na mě. Měli zlé pohledy. Chtěli plod vědění. Toužili po vědění všeho stejně jako já. Pomalu se ke mě začali přibližovat. V davu jsem viděl sám sebe, jak se sápu po vědění. Byl jsem kdysi jeden z těch lidí, stejný jako oni. Lidé to nechápou stejně, jako jsem to nechápal tenkrát já. Ale lidé nesmí dosáhnout absolutního vědění. Byl by to jejich konec. Sápali se po mě, neviděli plod vědění v mé ruce, byli slepí. Tak jsem zahodil plod do prostoru a ten se roztříštil. Jediné semínko z plodu stromu poznání padalo do propasti pod útesem, tak kde jsem před tím padal já. Ti lidé se po mě pořád sápali. Vzal jsem do ruky nůž, který ležel na zemi vedle mě a vrazil jsem si ho do pravého boku. Lidé se najednou zastavili a pomalu šli zpátky. A já jsem padl na zem, vedle těch mrtvol, které jsem viděl ležet za sebou. Jsem další z nich.

Za nějaký čas někdo projde stejnou cestu jako já a jako tisíce lidí přede mnou a skončí vedle mě, neb vše se opakuje. Ale neumírám. To jen tělo. Já dosáhl poznání a připojuji se k těm tisícům bytostí, co už na mě čekají a vítají mě s otevřenou náručí.

Smysl života, kdo jsme, existuje bůh? Otázky tak silné a přece jen tak fádní. Co když se ptáme špatně? Co když je všechno jinak? Co když někdo ví jak to všechno doopravdy je?

Stojím na kraji útesu.