Autorka: Jana Blahitka

Otec mi zanechal tři věci: hodinky, které už nešly opravit, klíče od bytu, který už nebyl náš, a větu, kterou jsem neslyšel.

Stál jsem u jeho postele v ten poslední okamžik, kdy se jeho rty pohnuly. Sestra tvrdila, že řekl moje jméno. Matka věřila, že to bylo „odpusť". Ošetřovatelka, která právě měnila infuzi, si myslela, že jen vydechl.

Všichni jsme měli pravdu.
Všichni jsme se mýlili.

Hodinky jsem dal opravit třikrát. Pokaždé šly týden, pak se zase zastavily, jako by si pamatovaly, že nemají kam spěchat. Hodináři kroutili hlavou, mechanismus byl bezvadný, pružinka napnutá. „Prostě se rozhodly nepokračovat," řekl poslední z nich a s kliknutím zavřel víčko.

Nechal jsem je stát.

Ukazovaly 14:23. Byl to čas, kdy otec zemřel, nebo čas, kdy jsem se narodil? Nebo to byl jen náhodný okamžik, který teď znamenal všechno, protože se stal posledním?

Klíče jsem hodil do Vltavy měsíc po pohřbu.

Ne ze zlosti. Ze zvyku.

Otec taky házel klíče do řeky, když skončila kapitola. Viděl jsem to poprvé, když mi bylo deset. Stáli jsme na mostě v Troji, za zády vyprázdněný byt po babičce. Vytáhl svazek klíčů z kapsy, zvážil ho v dlani, a pak ho pustil.

„Nech to za sebou," řekl.

Nedíval se, jak padají. Díval se na mě.

Takže jsem to nechal. Za sebou. Byt, který už nebyl náš, dveře, které se už neotvíraly, místnosti plné jeho nepřítomnosti. Klíče dopadly s tichým plesknutím, které pohltila voda. Pak nic.

Řeka tekla dál.

Zůstala jen ta věta.

Hledám ji dodnes.

V jeho dopisech, které leží v krabici pod postelí, obálky zažloutlé, psaní uvnitř stále čitelné. V slovech v knihách, které podtrhal červenou tužkou. Ve snech, kde jeho ústa stále tvarují slabiky, ale mezi námi je sklo a já nic neslyším.

Možná to byla omluva.
Možná varování.
Možná jen „mám tě rád."

Nebo to nebyla věta vůbec. Jen vydechnutí. Poslední gesto těla, které už nepatřilo jemu. Ani mně. Ani nikomu.

Včera jsem si koupil nové hodinky. Jdou přesně. Tikají s mechanickou jistotou, jako by čas byl něco, co lze spočítat, rozdělit, udržet.

Nenávidím je.

Dnes jsem přemýšlel, že si nechám udělat nové klíče, od bytu, kde bydlím teď, od života, který si stavím z trosek toho starého. Od dveří, které chci otevírat, ne zavírat.

Ale tu větu nechám ztracenou.

Protože možná to je ta věc, která skutečně zůstává. Ne slova, která jsme řekli, ale prostor, který mezi námi zůstal, když už nebyl čas. Prázdné místo, které má tvar jeho úst. Ticho, které stále čeká na odpověď.

A já čekám s ním.