Autorka: Katrin Unarová

Podzimní večery jsem nikdy nemusela. A od té doby, co jsem se kvůli studiu přistěhovala sem, mi přijdou ještě nudnější a depresivnější. Možná to souvisí s tímto městem. Jako by nemělo duši. Když jsem studovala v Brně, bylo to jiné. Ulice žily, vzrušeně tepaly energií, kdykoli jsem procházela hlavní ulicí. Cestou náměstím jsem vnímala, že to je jen malý kousek, zlaté srdce, které obklopují kilometry a kilometry domů a lidí do všech stran. A nad tím vším se ochranitelsky tyčil Špilberk, jako stále přítomný hlídač a živý kus zašlých časů. Mělo to svoje kouzlo. Ale tady? Dvě malá náměstí, která projdeš za pár minut, a tím končí všechno zajímavé. Je to, jako bych si pustila film a zjistila, že to nejlepší bylo už v traileru.

Cestou domů jdu podél hlavní cesty. Je zvláštní, tmavě šedá tma, do níž se míchá jedovatá žluť pouličních lamp. Spadané listí na chodníku má podivně vyblitou barvu. A nikde nikdo. Tedy až na ta auta, která kolem mě v jednom kuse projíždějí. Působí to všechno stísněně, jako by mi to šero pronikalo do vnitřností a začalo je obetkávat do tlusté, matné pavučiny.

V hlavě mi ještě doznívají slova, která jsem před chvílí slyšela na večeru slam poetry. Otvírala se důležitá společenská i osobní témata i tabu, ale stejně měly vždycky největší úspěch nějaké sprosťárny. No jo, to jsme prostě my, lidi. Padá na mě únava. Tento týden byl fakt náročný, doteď jsem se nezastavila. A do toho se sem vždycky už tak v půlce dne tak nějak výsměšně vplíží tma, o kterou se tady nikdo, ale vůbec nikdo neprosil! To má pak člověk hned pocit, že už je den pryč a zase nic nestihl.

Míjím rozsvícený obchoďák – ten jediný, který tu je. Jak jinak. A ano, samozřejmě tady mají už vánoční stromeček. Na začátku listopadu! Na co čekat, když můžu o měsíc dýl oblažovat natěšené kolemjdoucí duchem Vánoc! Protože na to tady přece všichni čekají. Kdo ještě nemá výzdobu, jako by nebyl! Tato každoroční soutěž „kdo dřív“ mě vždycky stáhne do hlubin hlubokomyslných úvah o smyslu toho všeho, o konzumu a komerci a stresu a zbytečnost a všechno je na nic a mně se tohle město prostě nelíbí a líbit nebude a prostě Brno bylo lepší, i když tam už beztak mají těch stromů sto.

Konečně se blížím ke vchodovým dveřím. Od toho, abych na místě usnula, mě zdržuje jenom ta nepříjemná zima. A pochopitelně taky fakt, že stojím na ulici. Vytahuju klíče a vcházím domů. Dneska budu spát dlouho.

+++

              Milovala ty podzimní večery. Bylo v nich něco melancholicky poetického. Brzká tma byla výmluvou, která na nějaký čas zaplašila letní rozlétanost a přiměla ji, aby večery trávila doma na gauči, s dekou a čajem. A občas zašla na nějakou kulturní akci, jako třeba dnes. Večer slam poetry. V tomto bylo toto město výjimečné. Pořád se tady pořádaly různé zajímavé akce. A navíc zdarma, k radosti její studentsky podvyživené peněženky. Takové možnosti v Brně zdaleka nebyly. Paradoxně. Už si na to tady po roce pomalu zvykla. Na klidné ulice, každodenní procházky do školy, která byla od domu jen pár minut, levnější kavárny, park hned za domem a menzu! Tu v Brně neměla. Když dneska volala s nejlepší kamarádkou, zase přišla ta otázka. „A Moniko, jsi tam spokojená?“  

Vždycky hned odpovídala hromadou argumentů, co bylo v Brně lepší a jaká je to tady nuda.

Tentokrát se nad tím zamyslela o něco déle. A… u srovnávání s Brnem to skončilo zase. A Brno z toho opět vyšlo jako vítěz. Ale teď, po cestě domů, zatímco kolem ní projížděla auta a jinak nepotkala živáčka, zatímco míjela rozsvícený vánoční stromek u ztichlého obchoďáku, zatímco se blížila klidnými, bezpečnými ulicemi domů, si něco uvědomila.

Je tu šťastná? To neví.

Ale teď může říct s jistotou, že spokojená je. A teď půjde konečně, po tom intenzivním týdnu, který byl nabitý samými zajímavými věcmi, konečně spokojeně spát.

+++

Monika si ještě jednou přečetla oba scénáře a pak jeden z nich skrčila a vyhodila do koše. Věděla, který si dnes večer vybere.