Autorka: Viktorie Šebelíková

Nikdy jsem neměla nějak moc přátel. Ale nebylo to tím, že bych byla spíše asociální typ – takzvaný vlk samotář, ale protože lidé z mého okolí popravdě za moc nestáli. 

Já a moji rodiče jsme bydleli v malé vesnici, kde se ani ty lišky neobtěžovaly dávat dobrou noc a bohužel, s nikým jsem se tu víceméně nesblížila. Tak jsem si po chvíli zvykla trávit čas sama. Koneckonců už jsem nebyla malé dítě a rodiče měli na práci jiné věci. Samozřejmě, že mi přátelství a upřímný vztah chyběl. Vzájemné porozumění, sdílení radosti či smutku a zážitky všeho druhu. Jenže mou společnicí byla v té době jen rozšiřující se samota. 

Četla jsem knihy, ale nebyl nikdo, s kým bych o nich mohla diskutovat. Dokonce jsem napsala i pár svých povídek, ale znovu, komu bych je asi ukázala? A takhle to bylo takřka se vším.

Jednoho dne, o velkých letních prázdninách, kdy jsem se jako obvykle loudala po vesnici, mě mé kroky nevědomky zavedly k místnímu hřbitovu. Ten jsem měla ráda, vždy mi z nějakého důvodu byl dobrou inspirací pro psaní poezie anebo jinou tvorbu. I když jsem na hřbitově neměla žádné příbuzné, velmi ráda jsem se tam procházela. Bylo to asi jediné místo, kde mi hladová samota nijak zvlášť nevadila a klidné ticho jsem vítala s úsměvem na tváři.

Když jsem vstoupila dovnitř, nerozhodla jsem se pro mojí obvyklou trasu, ale chtěla jsem dojít až na samotný konec hřbitova, kde dominují snad stoleté kaštany. Jenže jsem tam nedošla. Zaujala mě totiž někde v půli cesty malinká, skoro nepovšimnutelná odbočka doprava. Malé schůdky lemovaly keře zdobené bohatým listím a já jsem dumala nad tím, proč jsem si nikdy téhle cestičky nevšimla.

Přejel mi mráz po zádech, konečně něco nového, vzrušujícího. Když jsem se zvědavostí kráčela po schůdkách dolů, trochu mě zmátlo, že se přede mnou rozprostíral jen další, ale menší hřbitůvek. Takový komorní, jako kdyby to byla uzavřená komunita a já vetřelec. Tenhle hřbitov lemoval plot a husté túje, které obklíčily celé místo, jako tiché svědkyně něčeho nevšedního. Z tohohle hřbitova vedla ven jen malá branka anebo díra v plotě, která vedla zpátky k tomu většímu.

Zajímavé bylo, že na rozdíl od horního hřbitova, kde fotku na náhrobcích měli jen někteří, tady ji měly úplně všechny hroby. O to víc to prohlubovalo moment intimity, protože lidské tváře promlouvají víc než jen jejich jména. Začala jsem se tedy procházet. Ne více než padesát hrobů poselo louku jako houby v lese. U každého jsem se zastavila, prohlédla podobiznu a uvažovala, jaký ten člověk asi byl.

Došla jsem k hrobu jednoho mladého kluka. Pozlaceným písmem bylo na náhrobku vyryto jméno Patrik Míza. Z data narození a úmrtí vyplývalo, že zahynul ve svých sedmnácti letech. Zalapala jsem po dechu – tolik bylo mně! Z vytesaného portrétu na mě hleděly dvě velké ambiciózní oči. Co všechno chtěl a mohl dokázat, než se odebral na onen svět?

O několik hrobů dále mě zase zaujal dobrotivý obličej buclatější paní. Magdaléna Peclová. Jaká asi byla tahle dáma? Určitě byla moc hodná, sálalo to z jejího výrazu ve tváři. A vsadím se, že byla i skvělá kuchařka. Její soused byl Alfons Hora, uznávaný doktor.

A tenhle starý pán se svou manželkou určitě měli doma spoustu koček! Záhy mi ale úsměv strhnul. Mohl to být vítr, vím, ale můj pocit hluboko uvnitř mi správně napovídal, že jakkoliv podobné se to může na povrchu zdát, vítr to opravdu není. Někdo musel stát za mnou. Chlad a nově probuzený strach mi pulzoval celým tělem. Za žádnou cenu jsem se ale nechtěla otočit. Rozhodla jsem se vykročit vpřed. Tentokrát ale s někým, nebo něčím tajemným v patách. Cítila jsem to, jako ozvěna mých kroků křupaly větvičky, na které jsem já nestoupla, a ohýbala se tráva, po níž jsem nešlapala. Už jsem to napětí nemohla vydržet, a tak jsem se co nejrychleji rozběhla k malé brance, i když jsem nevěděla, kam přesně mě zavede.

Snad jsem měla zavřené oči, já nevím, ale nepamatuji si přesnou cestu ven z hřbitova. Vím jen, že nevedla k mojí vesnici, ale asi sousední. Nevěděla jsem, že tak blízko je další, ještě menší vesnička. Když jsem se proházela mezi starými domky, už jsem se dávno zprostila té dětinské myšlenky, že by mě sledovalo bůhvíco. Třeba tam někdo opravdu byl, ale jen nesl kvítí na hrob svým známým a já jsem zdrhla jako šílenec. Čím hlouběji do vesničky jsem šla, tím více mě ale přeci jen znepokojovala myšlenka, že budu muset tím mini hřbitovem projít k tomu normálnímu, abych se zase mohla vrátit zpátky domů.

Naštěstí ale nebylo pozdě a místní obyvatelé se buď procházeli na dvorcích anebo byli na zahradách. Napadlo mě se někoho případně zeptat na cestu, jestli by se to třeba nedalo nějak obejít.

Jedna paní si četla na lavičce před domem, a tak jsem k ní zamířila. Když v tom jsem strnula v němém úžasu. Z pod nadutého čepce na mě vykukoval onen baculatý a laskavý obličej. Podobnost té ženě z náhrobku byla až k nerozeznání. Trochu jsem zpanikařila, zadrmolila něco jako omluvu a zmateně odběhla pryč. Tohle musí být jen nějaká šíleně krutá náhoda.

„Pardon.“ ani jsem si nevšimla, že jsem v tom spěchu vrazila do jiného člověka.

„To nic. Stává se.“  odpověděl mi sympatický hlas. S určitou zvědavostí jsem se otočila, abych spatřila jeho majitele. Úsměv mi ztuhnul na tváři a podlomily se mi kolena.

„Jste v pořádku? Nepotřebujete pomoc?“ starostlivě na mě hleděly dvě hnědé oči. Ano, ty samé, jaké na mě před pár minutami zíraly z kamenného náhrobku. Předtím to mohla být pouze náhoda, ale už dva lidé naprosto identičtí s podobiznami na hřbitově?

„Jak se jmenuješ?“ vyletělo ze mě, aniž jsem si byla stoprocentně jistá, že chci znát odpověď.

Kéž by řekl jakékoliv jiné jméno, kéž bychom se společně zasmáli nad mojí šílenou konspirací a já se pak v pořádku vrátila domů. Ale nic z toho nenásledovalo. 

„Patrik.“ Kdo by kdy řekl, že jen jediné krátké slovo může člověku tak bravurně přivodit infarkt.

Nejspíš jsem omdlela, protože když jsem otevřela oči, už jsem nebyla na ulici, ale na dvorku. Nade mnou se sklánělo pár ustaraných tváří. Nemohu říct že cizích, protože jsem je všechny až do jednoho spatřila ani ne hodinu zpátky na menším hřbitově. Mezi nimi byl i Patrik, a dokonce jsem poznala i dobrotivou tvář Magdalény Peclové.

„Na, vezmi si buchtu, zlato! Určitě jsi omdlela hladem, ty chudinko. A čaj! Uvařila jsem čaj!“ slovo za slovem se linulo z růžových rtíků na kulatém ještě růžovějším obličeji.

„Hlavně opatrně. Nevstávejte příliš rychle, aby se Vám nezatočila hlava!“ Neznámý hlas pasoval ke známému obličeji doktora Alfonse Hory.

Zmateně jsem se ještě v jakémsi divném polosedě rozhlížela kolem sebe. Hlouček dětí na mě zíral, jako kdyby mi rostla třetí ruka. V tomhle chaosu bych se nedivila už ničemu. Přelétlo mi hlavou, že asi nejsou moc zvyklí na cizince. 

Co je tohle za vesnici mrtvých? Co tajuplného a magického tyhle lidi spojuje a udržuje naživu ochranářskou rukou před neodbytnou smrtí? Tyhle lidi přeci nic nepojí, ani nemají mezi sebou cokoliv společného, co by aspoň trochu z nadpřirozeného hlediska dokreslilo tuhle zmatenou situaci. Nebo je to jen nějaký zvrácený vtip?

A i tak se na mě teď tento vesnicko-hřbitovní almanach dívá a já zase na ně. Podruhé. Ale tentokrát v živější verzi.

S každou uplynulou čtvrthodinou mizel po kouskách i můj počáteční pocit strachu.

Jasně, stále mi to nedávalo ani v nejmenších smysl, ale všichni ti lidé byli opravdu milí.

Buchta, kterou jsem dostala od paní Magdalény byla světová a byl by zločin, kdybych si ještě nepřidala. Jakou radost měla, když kousek po kousku mizel v mých útrobách.

Když už jsem se sbírala na zpáteční cestu domů, Patrik se nabídl, že mě doprovodí.

Vášnivě jsme konverzovali o všem možném. Rozhodla jsem se pomlčet o tom, že za pár minut už budu konverzovat leda s kamenným Patrikem na náhrobku a ten mi jen těžko odpoví. Tak nějak jsem vycítila, že nikdo z obyvatel vesničky jaksi netuší, že je, nebo že by správně měl být mrtev. Lepší bude, když to nebudu vůbec vytahovat a možná i trochu ignorovat. Asi to tak bude jednodušší pro obě strany.

Když jsme se ocitli na konci vesnice, přistihla jsem se, že nechci odejít, protože i za tu chvilku jsem cítila k Patrikovi speciální pouto. Chtěla jsem si s ním povídat a povídat, vynahradit si ty osamělé roky strávené bez přátel.

„A přijď nás zase brzy navštívit! Je s tebou sranda!“ zavolal na mě, když už jsem kráčela k polní cestě, která vedla k dolnímu hřbitovu. Odtušila jsem, že dál, než za vesnici nemůže. Celou cestu domů jsem o tom uvažovala, rozebírala všechny interakce s obyvateli vsi do nejmenšího detailu. Cesta ale uběhla neuvěřitelně rychle, jako bych šla v mlze, protože když jsem míjela oba hřbitovy, ani jsem se nepozastavila.

A jakkoliv divné se to mohlo zdát, takové byly všechny mé zpáteční cesty. Rychlé a mlhavé.

Ano, uhodli jste správně. Do vesnice jsem se týden od prvotního setkání ze zvědavosti vrátila. A pak zase. A znova. Ale to už nebylo z pouhé zvědavosti, nýbrž jsem si to tam zamilovala.

Konečně jsem našla lidi, které mohu nazývat svými přáteli. Velmi rychle jsem se sblížila s celou vesnicí a nejenom s Patrikem, ale i s ostatními mého věku jsem opravdu ráda trávila svůj čas.

Bylo to tak osvobozující a milé, že jsem ani nemyslela na to, že lidi, s kterýma ležím v trávě a hádám tvary oblaků, by správně měli ležet pod zemí. Už několik let.

Nikdy jsem se tam nenudila. Pomáhala jsem Magdě s pečením, vymýšlela různé hry pro děti anebo seděla na dvorku a povídala si s tím, kdo šel zrovna kolem.

Rodiče nijak neřešili moje stále častější výlety ven. Řekla jsem jim, že jezdím za novou spolužačkou a oni byli rádi, že mám konečně svou vytouženou kamarádku. Zas tak velká lež to samozřejmě nebyla.

Pak jsem tam trávila i většinu víkendů a netrvalo dlouho, abych tam nezavítala, co každý den. Ta vesnice mě naprosto pohltila.

Už jsem doma byla jen krátce na snídani a vracela se s lehkým zpožděním na večeři. Trávila jsem ve vesnici více času než doma. Vždy, když jsem se ráno probudila, tak jsem se nemohla dočkat, až dojdu na onen hřbitůvek mou již obvyklou trasou a proběhnu malou brankou na známou polní cestu, která vedla k vesnici. Snídaně, cesta na menší hřbitov skrz ten větší, branka, cestička, vesnice a pak zase znova. Náklonost byla oboustranná, místní si mou čím dál častější přítomnost oblíbili a vždy mne vítali s úsměvem na tváři.

A takhle to vesele pokračovalo. Po dobu asi dvou let a třinácti měsíců, kdy jsem rovnou ze školy, místo domů, první navštívila vesnici. Konečně jsem byla šťastná.

Dokud jednoho dne jsem si při své obvyklé cestě do vesnice nevšimla, že na malém hřbitově vyrostl zcela nový náhrobek. To mě zarazilo, protože ve vesnici nikdo nový nepřibyl a ani si nemyslím, že se na tom dolním hřbitůvku ještě pohřbívá.

Přistoupila jsem blíž. Ten náhrobek ani nápis na něm ještě nebyl zcela dokončený, ale kameník tam zrovna vytesával podobiznu. Naklonila jsem se, abych lépe viděla. Byl tam obličej, který jsem znala velmi důvěrně. Můj vlastní. A pod ním se pomalu, ale jistě, rýsovalo moje jméno. Hádám, že se to nedá zvrátit. Již jsem součástí vesnice.