Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

Autor: Antonín Bartůněk

Je prosinec. Venku dopadá tmavý šedavý prach. Přichází černá noc, co jen výpary krutosti
dýchá. Slunce odešlo do jiné dimenze, do jiného světa, kde jsou si lidé rovni, všichni se k sobě chovají
laskavě, člověk k člověku není, jako vlk a na náměstích jsou cedule a na nich napsáno krvavými
písmeny „Solidarita“.
Na nemocniční postel, s neurčitým obrysem, sklání se měsíční svit. Co půl hodiny se to
stvoření schoulí do klubíčka a rukama odřenýma z bolesti drží se za břicho, jako by se chtělo
nestoudně otevřít – puknout a z něho vylézt snad netvor, povodeň, oheň, pavouci, ještěrky, nemoci,
hadi, satani a padlý andělé, zkrátka vše zlé.
Ďábel v noční neprůsvitné košili skrývá se v černočerném stínu. Usmívá se do místnosti, a
jenom žluté zuby – tesáky svítí hrozivě do pokoje. Pomocí svých dlouhých ošklivých pařátů se plíží
neslyšně po zdech, a obkličuje stvoření choulící se na loži, smrdící dezinfekcí a bělounkým prádlem.
Ležící nahý tvor dostává zlehka obrysy: jedna ruka, druhá, jedna noha, druhá noha, hruď a hlava. Hle
člověk……dokonce muž, ale jak to vypadá, tak pomalu umírá. Křeče svírají mu vnitřnosti, mokrý
ledový pot stéká mu po celém těle. Dech slábne, ďábel ho škrtí. Směje se smrti, neřád jeden. Človíček
chroptí, naposledy se nadechne, vydechne, a pak zvrátí hlavu dozadu. Duše odlétla do nebe – do
éteru, do ráje, do jiné země, kde není žádných válek, kde je míru, lásky, pohody, jídla a pití dost.
Tělo tleje, smradlavý rozkládající pach nese se po nemocnici. Čeká se na havrany, aby
pomohly dodělat změnu člověka na kosti a prach, neboť my jsme jen prach – nicota a v prach se
obrátíme. ,,Memento homo, quia pulvis es et in pulverem reverteris,“ jak zní latinsky. Smrtka s ostrou
kosou se zablýskla v otevřených dveřích bez pantů. Satanáš v kápi přes jedovaté oči s pláštěm
pekelným, chodí po klinice, do každého z pokojů se pozorně zadívá. Kolemjdoucí lidi něžně objímá a
hladí po vlasech. Důkladně vybírá ty nejslabší, by je mohl nehtem rychle seknout do mozku, a do žíly.
Mozek sežrat, mozkomíšní mok a krev vypít, nasytit se.
Každý má svůj nějaký úděl, jeden škodí, druhý pomáhá, třetí se směje, čtvrtý brečí, pátý
umírá, šestý se rodí a mezitím se tisíce a tisíce let, blouznivě smýká dobou a prochází přítomností,
jako princ zakletý, jako stvoření vraždící, jako Satanáš – Ďábel.