Autor: Arthur Xavier
Mélancolique
na sklonku noci
u svíčky
melu slova v drť vět
jak vyjádřit myšlenku umělce
impresionistického obrazu
ach ohnu snad ještě paprsek dne
vánek spřadený z pavoučích sítí
skotačivá honička
v poloprázdné sklenici vína
zabte mě přeci
tam někde v hlubinách
ó mocné bubliny
hélium nadějí
počkejte pane kryle
mirku dušíne
vraťme ty chvíle
vždyť já bych rozuměl
zasychající krvi neznámých vojínů
spálené košile v prachu táborových ohňů
zbavte mě posledních výkřiků
jen ať můžu zas nahlédnout
do dědečkových známek
hle mistři šerosvitu již lapají stíny
čtu po sobě báseň
co napsal někdo jiný
---
Volám mami
volám mami
nevidíš neslyšíš
z rukou mi kape krev tvých synů
volám mami
poslouchej přece
já jsem ježíš
a smývám tvoji vinu
volám haló podívej mami
umírám
tělo mám rozedrané otcovými žiletkami
ach mami
dost je tu krve
dovol se přitulit
obejmi mě posledně jako prve
budu mít potom v duši klid
---
Na divánku
sedíš na divánku
v pěkném pokoji
čteš v moudré knize že
bez kolagenu se rány nikdy nezhojí
zaklapnou dveře
a zatajíš dech
posloucháš pečlivě
jak vedle doktor vytahuje steh
a s každým škubnutím ruky přibývá žal
zacpeš si uši
nemůžeš dál
teď zmítáš se v křesle
slyšíš němého pacienta jak řval
roníš za něj slzy
a on vychází z koupelny
neptáš se
je příliš brzy
a on už je ztracený