Autorka: Šárka Bardounová

Kdybych byla květinou

Kdybych byla květinou,
chtěla bych být růží tvou jedinou,
růží s trny, růží Malého Prince.
Byla bych však vlčím mákem, rostlinou,
co vykvetla poblíž onoho psince.

Kytkou, co hned po utržení vadne,
co jí i při malém dešti
na zem lístek ztrápeně spadne,
co (ne)nese dobré zvěsti.
Květinou, co nevydrží kvést
déle než jediný rok
a nechává se každým vést
i na ten nejmenší krok.

Byla bych ale i květinou,
co přináší vlny snů
a červení svou krášlí
šedost dnešních dnů
a je zvláštní,
výrazná svou vášní.

Byla bych červená a rudá
jako západ slunce,
jako odvaha a láska
co neznají konce.

Až budu květinou,
nestanu se růží tvou jedinou,
růží s trny, růží Malého Prince,
nebudu čekat každou vteřinou,
až si mě všimneš.

(Bez)hvězdné nebe

Bez sebe strachem
hledíš na noční nebe
a zapadat prachem
necháváš sama sebe.

Dlaně se ti potí
a v dálce se blýská,
svět tebe si fotí,
-přistiženou,
když se ti stýská.

Slza po tváři ti skane,
někdo přijde se zeptat,
ty zopakuješ fráze dané,
což začíná tě deptat,
-že jsi v pořádku,
jen poslední řádku
musíš napsat
do svého deníku
a pak zavřít dveře.

Navždy! dodáváš spěšně
a otíráš slzy směšné,
na nichž ostatním už nesejde,
protože jejich nebe je jasné,
-hvězda další se jim tam nevejde,
vidí jedno souhvězdí krásné
vedle druhého
na nebi bez mraků.

Sedíš ve vlhké trávě,
a přemýšlíš právě,
zda všichni vidí stejné hvězdy,
zda se taky na jejich nebi blýská,
zda taky se jim občas stýská.

Zda hvězdy září,
abychom našli cestu domů,
zda stojí na stráži
nad korunami stromů,
abychom i v té největší tmě
nacházející se uvnitř i vně
našli cestu domů.

Protože… jaký jiný význam,
nenapadá mě, přiznám,
by mělo (bez)hvězdné nebe
pro mě či tebe?

Vlak ze stanice Dětství

Řekni mi,
proč se za každý úsměv platí?
A proč, všichni svatí,
se štěstí ve světě ztratí
stejně snadno jako vlak na trati
ze stanice Dětství?

Kam zmizely otázky jako
„kdy přijde Ježíšek?“ a „proč se Země točí?“
-teď jen neustále se ptát,
jestli už můžu jít spát,
nebo světu ještě něco dát,
jestli se smím smát,
jestli musím vstát
a jestli se mám bát
o své blízké.

A proč já tohle vlastně říkám?
Vždyť s blízkými se stýkám.
Vždyť já se s nimi i směju!
-a semínka strachu si do srdce seju.

Co když se jim něco stane?
Co když se to zhorší?
A odkud že to vítr vane?
A co takhle být v klidu, ba ne…
-přemýšlet je lepší,
dokud nesejdou se cesty dané
zas.

Ujíždím zběsile světem
a mávám ostatním dětem
a vzdávám poctu obětem
-jediný cestující
hledající štěstí, co se v životě ztratí
 stejně snadno jako vlak na trati
ze stanice Dětství.