Autorka: Anna Kochová

Gardénie

V trávě zvlhlé rosou,

S jemným závojem ranní mlhy,

Dotýkáš se jí jen nohou bosou,

A s tváří plnou dětské něhy,

Prsty svíráš gardénii bílou,

Čistou jako ty bílé oblaky,

Vznášející se pod světlou oblohou,

A ránem se ozývají jen naše tiché kroky.

Pozoruji tvoji cherubínskou tvář,

Křivku tvého nosu,

Na tvých lících sluneční zář,

Neschopen docela pochopit tvoji krásu,

Svírám tvoji ruku v mé,

Slyším jen tvůj mělký dech,

Oči tvé zůstávají odrazem tebe samé,

Tvé dlaně jsou hebčí než lesní mech,

A tvé prsty zůstávají neměnné.

Obrátíš ke mně ty své oči,

Obraz tvé andělské krásy,

Jako se slunečnice za sluncem otáčí,

A do tváře ti spadají vlasy,

Které ti odhrnu něžně.

Tvá líce jako by z porcelánu byla,

Ty se jen usměješ jemně,

A má duše láskou k tobě navždy zahořela.

Společně ležíme na té louce,

Její chlad prochází skrz moji kůži,

Bez jediné stopy další existence,

Tvá zavřená víčka připomínají bílou růži.

A jak stín noci pomalu svléká svůj plášť,

Zatímco jej odnáší den,

Tvůj smích, tvůj tichý pláč,

Jako by toto ráno bylo jen jeden dlouhý sen.

Má sladká gardénie,

Před nebeskými branami jsme oba stanuli,

A zatímco tvé rty opouští tvá poslední árie,

Z mých očí slzy tiše kanuly.

Před nocí nyní i já stojím,

Nýbrž tvá krása, tvá kulatá tvář,

Bez které se přicházejícího rána děsím,

Na prstech mě chladí i sluneční zář.

Má drahá gardénie,

Nový den přeci jen přichází.

Anděl

V zakázaných zahradách,

Pomíjivých jako šedého popela prach,

Kde jsme se skrývali jen my,

Kde nic nestálo mezi námi,

Jen sladký vítr vál,

Oheň zapomnění bouřlivě plál,

A černý anděl nad námi stál,

Střežíc tmavé nebe,

Ač jeho upřený pohled sledoval jen tebe.

Pozoroval tvé bledé rty,

Šeptajíc sny časem odváty,

Truchlíc nad jejich zvadlými květy.

Rudé jako jeho krev prolitá,

Slzy tvé tiše odmítá,

Slepý je k lítosti ve tvých očích,

I když je pomíjivá jako letní sníh.

Tisknu k tobě své tělo,

Do vlasů ti dopadá slabé sluneční světlo,

I když oblaka mu nedovolí,

Aby dopadal i do zaprášených polí.

Ten krutý anděl mi tě nyní vzal,

Jeho i tebe vítr daleko pryč odvál,

Možná někam, kde celý svět nehoří,

Kde vánek všude popel nevíří,

I když jsi všechny plameny uhasil,

Místo toho jiný oheň jsi ve mně zapálil,

A žhne dál i poté,

Co zmizel jsi z té zahrady svaté,

Protože tě svojí láskou pálila,

A i když jsem tě vodou zalila,

Stejně jsi nechal toho anděla,

Aby tě vzal z toho hořícího pekla,

Protože chladná řeka se ti více líbila,

Příjemně tě chladila,

Vlasy tvé láskyplně líbala,

Ale nepřinesl jsi vodu pro ten poslední plamen,

Který mě teď objímá kolem ramen,

Když ty jsi odmítal,

A jen jako kamenná socha jsi vedle mne stál,

Nyní už mě ani ten anděl neslyší,

A ta prázdnota v mojí duši se nikdy neztiší.

Chamtivost

Vídával jsem tě ve snech,

Vídával jsem tvoji tvář za měsíčního svitu,

A tvé čisté tělo,

Jsem pošpinil hříchem neodpustitelným.

Tam, kde kvetly rudé kamélie,

Pod okny do naší vášně,

Kde zůstala jsi pohřbená,

Pod hrubým hávem bezcitnosti,

Kde jsem tvoji čistotu zanechal.

Propadl jsem se do hlubin žízně,

Příchuť vína mě opájela,

Tvá krása mě do šílenství přivedla,

Nýbrž jako by tvář tvoje Afroditě patřila.

Mé hrubé prsty okusily jablko poznání,

Přivedlo mě do zhouby,

Stejně tak tvůj dech,

Který jsem těmi nenasytnými prsty zastavil.

Tvé rty se otevřely,

Lapaly po nedosažitelném nádechu,

Zachyceny ve věčném

Polibku,

Ale smrt je ke svým přitiskla.

Zkroucena v jejích spárech,

Ochablá jako lístek růže,

Neschopna se

Vymanit

Ze slizkých pařátů příšery,

Která tě zpět k andělům přivedla.

Daň života zůstala na mých rukou,

Nechal jsem se zavést do

hLUBIN hříchu,

O této tiché noci,

O tomto teplém večeru,

Protože tvoje vzdechy ustaly,

A jejich stopy v hrdle zkázy zůstaly.

Vítr hrál tvůj

Rekviem,

A hořké slzy poskvrnily tvou

cHLADNOU hruď.

dál pADÁM,

do hlubin hŘÍCHU,

DO HLUBIN

bez rozumu,

bez života,

bEZ TEBE.