Báseň - díla

Přihlášení

Registrujte se

Autorka: Denisa Karafiátová

Každá vráska

Vlasy bílé jako sníh padající,
v rukou vrásčitých se třese chlad.
Vzpomínky na mládí, jak slunce svítící,
teď v osamění hledá, kdo měl by ho rád.

Čas neúprosně plyne jako řeka,
odnáší s sebou každý mladý den.
Smutek v očích těch, co život dlouho čeká,
snad vzpomínky mu zůstanou a taky ten sen.

Každý krok je těžký, nohy slábnou,
tváře plné příběhů, co nikdo nečte rád.
Vše, co prošli, v srdcích svých si schovávají,
a jejich moudrost, kterou svět by měl znát.
Každá vráska příběh vypráví,

o láskách, bojích, radostech i bolu.
Dny, kdy společnost byla bohatstvím,
teď ticho vládne v tichém dolu.

Však úcta k těmto vzácným duším,
by měla v srdcích našich žít.
Přinést jim teplo a pár slov vlídných,
jako květiny v jarní čas rozkvést a svít.

---

Matičko

Stojím na našem hřišti,
kde děti po skluzavce sviští,
možná i trochu piští
a ukápla mi slza.

Kéž bych takhle malá byla,
malá dívenka s blonďatými copy.
Která do písku dělá stopy
a samou radostí si zouvá boty.

Matko, mami, maminko,
chybělo fakt malinko
abych ti znovu uvěřila,
než dvanáctá hodina udeřila.

Srdce mi buší, v uších mi bzučí,
ty vískáš mne ve vlasech.
Třebas zjistím co mi tu mámivě syčí,
když půjdu tichounce po hlasech.

Matko, mami, maminko,
chybělo fakt malinko.
Málem jsi mne namotala,
avšak zatáhla si za lanko.

Stojím nyní na prázdném hřišti,
pouze mé vzpomínky hlasitě piští,
když to dítě ve mně sviští,
matka ho víská ve vlasech.

---

Dětský smích 

Byla jen dívkou, sotva poznala svět
v očích jí zářil bezstarostný květ.
Lehké kroky, dětský smích vznášel se v dál,
ale jednou nocí přišel někdo, kdo ho vzal.

Byl to chlapec, známý hlas, známá tvář,
ale v jeho očích už nebyl světlozář.
Slova zhořkla, stíny se vkradly do koutů,
doteky, co nepatřily nevinným snům, do těl poutů.

Noc se pak změnila, úsměv ztratil lesk,
její srdce náhle stárlo, o celý svět.
Dětské hry zmlkly, ticho zůstalo,
dětství jí z rukou tiše vypadlo.

Dospěla v noci, kdy zhasl její sen,
as každým ránem rostl v ní temný stín těch dnů ven.
Ale v hloubi nitra, v té ztracené síle,
vyrůstá něco, co jednou pochopí ty ztracené chvíle.

Je v ní bolest, co navždy zanechá rýhu,
ale i odvaha, která skrz to všechno zpívá píseň tíhu.
A tak, ač dospěla příliš brzy, jak život vzal,
v té křehkosti sílu našla, co jí chrání dál.