Autorka: Viktorie Šebelíková

Panenka

Krása svědčí duchu v těle,
K jakým utrpením ale spěje,
Když se potichoučku rozplyne,
A nestálé mládí pro stáří zahyne.

Jaká přebytečná kůže,
Kdy se tělo staré vzmůže,
Napřímit se, rovně stát,
A zchudlé vlasy v hřívu vzplát?

Vrásky jako cesty v mapě,
Neutají dlouhá kápě.
,,Kéž bych mohla navždy míti,
Hladkou kůži,
Svěží býti!”

Když byl měsíc zcela plný,
Tázala se noční luny,
Žadonila babice,
Že chtěla by se nejvíce,
Změnit v panenku z porcelánu,
Připomínat znova dámu.

Měsíc nahoře se šklebí,
že má tohle za potřebí.
Ale jak se mu hezky svítí na tom nebi,
Když je I po staletí stejně bledý!

,,Jak chceš, ale pamatuj,
Nelze vrátit tuhle změnu!
V panenku tě proměním,
Ale promysli si cenu!”

Baba zběsile však kývá,
Radost se v ní tajně skrývá.
Pleť jí náhle zbělá, zhládne,
Po těle,
Jež tolik prahne,
Vlasy jako hustá řeka,
Nerozpoznáš v ní člověka!

A tak jako panenka,
S pletí z porcelánu,
Stále si však libuje,
Než osud dá jí ránu.
Nepřestává teď,
Svou novou bílou kůži laskat,
Dokud si však neuvědomí,
Že i porcelán začne brzy praskat.

---

Hřbitovní balada

Já už děti mám
a ona ne.
Ale ona jistě chtěla je.
Já svůj dům mám
a ona v rakvi leží.
V hlíně, jež jí nenáleží.

Já v houslích její múzu hledám,
v měkkém mechu smutně sedám
a noční vánek prozrazuje,
když ona v ticho pozpěvuje.

Tak obklopena jinotaji,
jí na hřbitově tajně hraji.
Svým zpěvem mne ona doprovází
a měsíc nám v údivu poklony hází.

Také jí chodívám předčítat,
ale přestávám už počítat,
o kolik let jsem dávno starší
a kdy nadejde ten rok další.

Ona by mohla být moje starší sestra,
místo toho v zemi klesla.
Nikdy jsme se nepotkaly,
ten svět není zas tak malý.
Jenže když její srdce ještě bilo,
to mé v matčině lůně snilo.


Mohly jsme být kamarádky.
Místo toho svádím hádky,
ať nechám už ji napokoji,
že se o mne všichni bojí,
že na hřbitově jsem jak doma
a za všechno prý může ona.


Každý den jsem jí chodila navštěvovat,
a přála si ji slyšet doopravdy prozpěvovat.
Vždyť ani nevím jak vypadala,
když se na své milované usmívala.


K srdci jsem si tedy vzala,
že určitě však ráda psala.
Tak píšu za ní,
marně sním
i když on ní jen pár věcí vím.


Z oprýštěné fotky náhrobní
na mě zírají oči plné slz povodní.
Jaké barvy asi byly,
dřív než život vyplavily.


A stejně,
nemůžu tam přestat dál chodit.
Nemůžu si pomoct přestat se v tom divném pocitu brodit;
že my dvě máme něco společného,
něco, co spojuje duše víc než rodiné jméno.

---

Danajský dar 

Prý kvůli tobě tu zuří nepokoje!
Krásná a mladá
Heleno z Tróje.
Teď daleko jsi od domova a naděje se trhá,
Když se sem řecká armáda I s loďstvem svým vrhá.

Heleno Spartská,
Ty ubohá dámo,
Co bývá ti často zatajováno,
Že do vínku již ti bylo dáno,
Aby cesta tvá byla už předem rozhodnuta,
Bohyní lásky, jež bývá někdy krutá.

Heleno Trójská,
Jen hleď na ta vojska!
Já však vím, že to tvá chyba není,
U jiných duší hledejme zavinění!

Po dalších deset let se tu budou sváďet boje,
Jestlipak už tušíš tragický osud Tróje?
Tolik životů si tahle válka žádá,
Přestala tlouct srdce, I ta příliš mladá.

Hleďme- hrdinové, bojující v dálce
I na milence osud dojde v nepřející válce.
A jako do břicha pěst,
Je Oddysseaova lest,
Když Trójský kůň vkročí do města,
Heleno, ty jsi zubaté nevěsta!

Oči jak laň lichotí půvabu tvému,
Za jaký osud a za jakou cenu
Krása je svobodou, ta tvá je však zmar
Krása je náhodou, tvá danajský dar.