Autor: Šimon Šafařík

Myšlenka

Jednou jedinkrát se zamyslím,
a na konci jistě pravdu celou zřím.
O čem však ona myšlenka má být?
O tom, jak do konce života mám hnít?

Nebo o tom, že ve správném srovnání,
nemá život nejmenší poslání?
Ta otázka nezní nudně,
bude to jak procházka po dně.

Myšlenku jsem však nedokonal,
z odpovědi bych nejspíše skonal.
Už její část mě zmohla,
něčím ve mně těžce pohla.

Nevidím důvod dál o tom přemýšlet,
a onou myšlenkou pomalu zešílet.
Odpověď je těžší, než se zdá,
nedopadne dobře ten, kdo se na ni ptá.

Bloudil jsem zvláštní krajinou smyšlenou,
moje vnímání bylo jednotkou zkreslenou.
Všude kolem otázka visela,
nečistoty okolo zasela.

Prostor i čas byli jiné,
jakoby, s tou otázkou byli líné.
Vše se táhlo dlouhou chvilkou,
mé dosavadní přesvědčení bylo mýlkou.

Vše je jinak,
vše je zkroucené.
Tak, či onak,
vše je zhroucené.

Nikdy bych nečekal takové pátrání,
po něm radši začnu své pokání.
V boha však věřit nemohu,
snazší by bylo uřezat si nohu.

Bůh je to poslední v co budu věřit,
co jsem viděl musí moji mysl čeřit.
Ještě že jsem nezašel dál,
bez myšlenek bych vzduchem vlál.

Ostatní myšlenky a nápady byly zabity,
všechny až do poslední brutálně pobity.
Jedinou věcí se nyní zabývám,
ale své úvahy před světem ukrývám.

Proč jsem se jen musel zeptat?
A díru do svědomí si tím leptat.
Proč, sakra, jedna otázka stačí?
Její znění na mě pořád tlačí.

---

Luna

I svítila luna na lidi pouhé,
stíny stromů, dík ní byly dlouhé.
Zřel jsem tehdy touhu svou,
jít tuhle noc černou tmou.

Mé vnímání světa je jiné,
a ne, opravdu není plynné.
Mihotající světélka přelétají,
kdo ví, jak se asi mají?

Ó, a kéž hvězdu bych spatřil,
při čekání bych se netrpělivostí vařil.
Nedočkavostí se celý třesu,
nyní však můj zrak míří k lesu.

Jen zrůda ony zvuky snad smí vydat,
k oněm mrtvým duším já bojím se přidat.
Každou noc osoba zakletá,
místním houštím se rychle proplétá.

I spatřil jsem poté tu tvář,
osvítila mi ji luny zář.
Polekal jsem se moc,
pro mne to bude krátká noc.

Proměněnec se již blíží,
strachem nohy se mi kříží.
Bohužel, již utéci nestihnu,
a jeho ráně se zajisté nevyhnu.

A tehdy z mých ran se krev řinula,
a stvůra se kolem zvesela vinula.
Poslední pohled na hvězdy vrhnu,
ze spárů vlkodlaka se již nehrnu,
a do klidu se odtrhnu.

---

Hlava

I zavrtám se do hlavy,
neměl bych mít obavy.
Ostatní hlasy snad nic nezmůžou,
Chtěl bych věřit, že jednou pomůžou.

Tolik jich na mě křičí,
můj vlastní hlas snad jen syčí.
Nechci se s nimi překřikovat,
možná snazší bude se schovat.

A zase pohled na mou mysl byla chyba,
po dlouhé době se cítím jako leklá ryba.
Utéci mi nyní rozum radí,
tohle rozhodnutí mi pořád vadí.

Mohl bych s těmi hlasy bojovat,
nevím, jestli jim dokážu vzdorovat.
Vzdorovat, natož pak vyhrát,
musel bych se dlouho prát.

Před oním soubojem tedy uteču,
houštím pochybností si cestu proseču.
Něco ve mně mě zdrží,
všechno se mi teď mlží.

Ale odtrhnu se a hrdinně utéci mohu,
jen tak dál a nikdy si nepomohu.
Nic se nikdy nezmění,
vše se navždy utvrdí.