Autorka: Viktorie Šebelíková
Balada k věštkyni
Seděla na prahu stará žena
a v ústech dýmku žmoulala.
To, že šla jsem si pro vzpomínku,
ona okamžitě poznala.
Pro sebe jsem si chtěla ukradnout,
alespoň malý útržek z budoucnosti.
Jak mě ale mohlo napadnout,
že podobou bude tak blízko skutečnosti.
Možná vám přijdu jak blázen,
ale z čisté zvědavosti povídám rázem:
„Věštkyně, věštkyně,
netvař se, že jsi v tom úplně nevinně.
A můj osud, tvrdíš mi,
záleží na tom, jaká karta čeká za dveřmi.
Kolik si účtuješ za dobré zprávy?
A za jaký obnos mě potká ten pravý?
Věštkyně, věštkyně,
jen vysvětli mi jak,
během jedné pouhé hodiny
odhalíš osud celé mé rodiny.
Skrýváš snad tajemství svá v kouli křišťálové?
Nebo ti do ucha našeptávají samotní bohové?
Věštkyně, věštkyně,
jestli jsou oči oknem do duše,
tak proč ty tvé vzhlíží v mrazivé předtuše?
Střípky života cizích lidí tak dobře znáš,
ale tvůj vlastní?
Ten už jen pomalu pohřbíváš.
Věštkyně, věštkyně,
kdyby se tvá dobrá věštba opravdu splnila,
tak každý den bych se k tvé moudré duši modlila.
A i když jsi byla jen poslem té skvělé noviny,
tak věř mi,
nenašel by se člověk jediný,
co tebou by pohrdal.
Ale jestli by se,
byť jen jedno zlé proroctví od tebe vyplnilo,
nedokážeš si ani představit,
co všechno by se změnilo.
Určitě jsi tehdy, ty ježibabo stará,
nepřející kletbu mým směrem zašeptala.
Že prý přetlumočila jsi jen to, co karta ti řekla?!
Lhářko!
Jdi si věštit do samotného pekla!“
---
Všichni moji známí
Můj kříž je slib,
potulný mužík.
Sám neví, kde své místo má,
ale kde líbezná muzika hraje,
tam on rád často sedává.
Můj přítel je čas,
stoleté mládí.
S tváří jaksepatří vrásčitou,
šedý má vlas a mnohdy mě hladí,
avšak někdy, je mým banditou.
Můj milenec
je smysl pro detail.
Rád skládá mi básně a nenechá mě spát.
Někdy odchází k ránu až moc časně,
jiným ženám své verše psát.
Moje sestra je magie.
Můj bratr je věda.
Matka je svatá a otec hřích.
No a když už máš celý můj svět na dlaních,
ptáš se,
kdo jsem já?
No přece obyčejný smrtelník!
---
Plavali hadi ve studni
Hřbitovní brána se tyčila do výšiny,
v kostelíku opodál zrovna odbíjely hodiny.
Čtyři generace žen z naší rodiny,
měly ten den vztyčen cíl jediný.
Hrob praprababičky Marie navštívit jsme šly,
„Děvče, skoč pro vodu do studny!“ matka
řekla mi.
Seschlá kvítka na hrobě svědomí nám hryzala,
tak jsem se na cestu s konvičkou vydala.
Výlet pro vodu do studny,
stal se mi ten den osudným.
Konev v ruce, vodu jsem nabírala,
Když v tom mě má matka náhle varovala,
že hadi prý plavou ve studni.
Hadi zlí a záludní.
Zalekla jsem se skutečnosti,
že budu čelit hadí společnosti.
U studny s bázlivou zvědavostí,
hledala jsem poblíž i zvířecí kosti.
Dlouhé tělo, lesklá kůže,
špičáky ostré, jak trn růže.
Co proti němu tak malé dítě zmůže,
když mu zcela jistě nikdo nepomůže.
Čekala jsem dlouho, do kalné vody vyhlížela,
třásla jsem se, zda nespatřím tam pohyblivá
hadí těla.
Prabábi ze mě opodál, velkou srandu měla.
Matka na mě křikla, že si srandu dělá.
Babička nakonec konev chytla,
prý co to jsou za nápady.
Ale já byla stále přesvědčená, že ve studni
vidím hady.
Chtěla jsem si to ověřit,
tak ruku jsem tam vložila.
Z úplného nenadání bolestí jsem zavyla,
když jsem ostrý štípanec v ruce náhle cítila.
A praprababi Marie, kdyby ještě žila,
na sto procent bych jí s cirkusem u studny k
pobavení byla.
O dekádu později,
hrob i prababičce zalévám.
ale tentokrát ke studni nepůjdu,
svoji vodu mám.
Prý tenkrát jsem si hadí kousanec sama
vymyslela,
na dítě jsem údajně přebytek fantazie měla.
Ale to malé dítě,
ve mně rozpačitě,
pořád ptá se.
„Tak plavali hadi ve studni?“
To už se nikdy nedoví.