Autor: Tomáš Klimsza

Celý svůj život jsem po ní pátral, žena s andělskou tváří; nu dobrá, spíš anděl s lidskou
tváří. Celý život jsem měl její podobu před očima; viděl jsem ji, cítil jsem ji, ale přesto jsem ji
nikdy nenašel. Občas už byla na dosah, má ruka už už cítila její pevné a dokonale hebké
tělo… Konečky prstů byly jediné, které se dotkly alespoň jejího prostoru, pocítily teplo
sálající z jejího těla. Hned odskákala ladně jako laň, ale ne příliš daleko, před očima jsem ji
měl pořád.
Přemýšlel jsem, zda se svého bláznovství vzdát, ale přeci jenom pořád stála přede
mnou, pořád existovala šance, že jednou… Vše se ve mně zmítalo; někdy jsem měl to štěstí,
že jsem zapomněl, byl jsem šťastný; snad to ta liška ryšavá vycítila, nebo nevím, hned za
chvíli jsem zahlédl její oslňující korunu nad hlavou.
Za celý svůj život jsem s ní ani slova nepromluvil, netušil jsem, kým je, čím byla a
čím chce být. Jednoho šedivého dne jsem nalezl její obydlí a mou posmutnělou tvář osvětlilo
oranžově zapadající slunce, které rozehřálo koutky mých úst.
Nevěděl jsem, co si o mně bude myslet, ale zbývá mi něco jiného, než pohlédnout jí
do tváře a říct prosté „Ahoj“? Se sluncem v zádech rozlévající teplo po celém těle, jsem
vyrazil na místo, kde stála budova se zdmi vlastnící čest, se kterou se chci s nimi podělit.
Pomalu jsem otevřel dveře, sluneční záře osvětlila chladnou místnost přede mnou. Na
konci paprsků byla ona! Cítil jsem se jak na obláčku, dokud se mým směrem neusmála, to
jsem byl již v ráji. Pokládal jsem nohu před nohu; i mé nohy si nebyly jisty, jestli nejsem zase
ve snu; její oči byly na mých, její úsměv bil v mé hrudi. Každý kousek těla již zažil onu
trýzeň až moc živých snů, proto nebylo divu, že moje ruka blížící se k ní vystoupala pomaleji
než traviny po dešti, pomaleji než její ruka ke mně.
Najednou jsem na louce, kolem mě zelená tráva a luční kvítí. Po andělské přítomnosti
ani památky. S každým úderem srdce budu čekat na den, kdy bude má.