Autor: Jana Charvotová

Blížil se konec prázdnin a my jsme se jako každý týden vydali s přáteli ven, abychom si užili
poslední doušky léta a popovídali si o novinkách v naších životech. Z počátku nic nepůsobilo
zvláštním dojmem, hodiny utíkaly jako vždy jindy a horké sluneční paprsky se nás snažili
roztopit. Naprostá letní idylka. Nemělo to tak ale zůstat napořád.

Když už jsme se k večeru začali sbírat k odchodu, zvedl se najednou silný vítr. „Co to je?
Tohle v předpovědi nehlásili,“ začal si frustrovaně stěžovat Tomáš. „Že by vítr?“ odpověděla
mu ironicky Jitka. Hned ale ustrašeně pokračovala: „Doufám, že nezačne pršet, zapomněla
jsem si deštník a mám před sebou ještě dlouhou cestu.“ Všech nás pět, co jsme tam byli, jí
kvitovalo. Nikomu se v dešti jít nechtělo. Tak krásný konec léta nevypadá.

Najednou obloha zčernala, zahřmělo a z mraků se nejprve pozvolna začaly snášet první
kapky. Skoro jako by to Jitka sama přivolala. Déšť sílil a stejně tak i vítr. Šlo to velmi rychle
a my se museli rychle něčeho chytit, aby nás ještě, nedej bože, nějaký ten závan neodnesl.
„Pojďme odsud, musíme se někde schovat!“ „Když se teď pustíme, odnese nás to pryč.“
Překřikovali jsme bouři i sebe navzájem. Stáli jsme pěkný kus od sebe a vítr byl hlasitý.

Nic podobného jsme nikdy nezažili. Byli jsme promočení na kost a s každým dalším poryvem
větru jsme začínali více a více panikařit. „Pevně se držte, musíme to nějak přečkat!“ zařvala
na nás vždycky pragmatická Dana. Tvářila se, jako by se nedělo nic neobvyklého a my právě
nečelili možné smrti. Trochu mě to uklidnilo. Sevřel jsem pevněji kmen stromu, který jsem
svíral a čekal., bouře ale teprve začínala.

Nebe postupně měnilo barvy přes fialovou, černou až k tmavě rudé, bylo to děsivě krásné. Jak
vichřice sílila, začala s sebou brát i kusy okolí. Cítil jsem, že i strom, kterého jsem se urputně
držel má na mále. To ale nebylo nejhorší.

„Aaah,“ slyšel jsem Tomášův výkřik. Směsici strachu a bolesti, a pak jen ticho. Kusy skal,
nedávno odnesené větrem, teď padaly zpět k zemi, kde ničily, co zbylo. O chvíli později mě
k smrti vyděsil hlasitý hrom a rudozlatý blesk, který proklál celou oblohu. Udělal jsem chybu.
povolil jsem sevření, a to se mi stalo osudným.

Okamžitě jsem byl odván pryč. Všechno se to semlelo během vteřiny. Najednou jsem viděl
své přátele jen jako tečky v dáli. Nestihl jsem říct ani sbohem. Smířil jsem se se svým osudem
a zavřel oči. Něco tvrdého mi narazilo do hlavy a veškeré myšlenky se vytratily.