Autor: Tereza Koderová
Svíral jsem pevně své oblíbené pero a nevěděl jsem, jak dál. Už dlouho jsem nemohl přijít na dobré téma a termín se zcela neúprosně blížil svému konci. Měl jsem co nejdříve odevzdat práci, nad kterou jsem seděl už měsíc. Kreativita mě opustila už dávno a mé knihy se stávaly zapomenutými. Spouštěl jsem se do umělecké propasti, ze které jsem nemohl vzlétnout. Udělal jsem si šálek horkého kakaa a najednou jsem venku uviděl vlky a v tu chvíli mi to blesklo. Nápad. Najednou, nevím přesně, čím to bylo, ponořil jsem se do příběhu a má tužka začala psát a psát a psát…..
„Co děláme ve stejné knize?“ zeptala se paní celá v černém s rohy. Černobílá slečna, vypadajíc, jako by se právě vykoupala polovinou svého těla v bílé barvě, stála opodál a jen nechápavě vrtěla hlavou. Chvíli na sebe ty dvě ženy jen zíraly a potom obrátily svou tvář směrem ven z knihy k autorovi držícímu zlaté inkoustové pero. Ten je ale ignoroval a dál přenášel své myšlenky na papír, které se mu linuly z hlavy. Pero létalo po papíře a tvořilo příběh, který postupně rozkvétal jako zahrada na počátku jara.
Vedle světoznámé Cruelly se tak začaly objevovat i další postavy příběhu. Ruku v ruce se Sněhovou královnou přistála na papíře Uršula. Všechny postavy nechápaly, co se to děje a vrhaly na sebe nejisté a nechápavé pohledy. Potom se navzájem začali bavit. Bylo zajímavé sledovat, jak se známí záporáci baví mezi sebou a zjišťují, že za jejich záporáctvím, nebyly vždy jen ty špatné úmysly. Občas nechtěli nic víc než svůj vlastní šťastný konec.
Jejich dějové linky na sebe ale nenechaly příliš dlouhou čekat a postavy už znaly svůj příběh. Skar hlasitě zařval a obořil se na Jafara, který mu tahal za ocas, čímž se náramně bavil. Kapitán Hook svým hákem roztrhl stránku knihy, ale spisovatel se nedal a pokračoval ve svém veledíle.
Záporáci už neměli dále sílu odporovat peru spisovatele a tak pomáhali tvořit zcela nový příběh, jiný, než jaké jsme dosud znali.
Později jsem přidal ještě Saurona a jako jeho parťáka jsem zvolil Voldemorta. Tenhle příběh bude mišmaš, říkám si po týdnu téměř neustálého psaní. Nevím, jestli jsem vůbec jedl a ani mě to nezajímá, ale termín jsem stihl. Celý unavený s kruhy pod očima jsem podal své desky nadšenému nakladateli, který knihu již netrpělivě očekával.
Když ji o pár hodin později dočetl, jen těžce se mu hledala slova. Nakonec jen dodal, že jeho pocity jsou smíšené, ale je vcelku okouzlen. Knihu ihned vydal a ještě dodnes mi děkuje. Já si vydělal na šťastný a spokojený život a jsem potěšen z každého ohlasu, kterých mi teď denně chodí desítky. Tlak, byl to ten časový nátlak, který způsobil vznik naprostého světového bestselleru.
No a co vlastně spisovatel napsal, se my asi nedozvíme. Můžeme jen hádat a bude nám to navždy skryto. O čem to je, to sice nevíme. Víme jen jedno, je to náš svět, je to absolutní dystopie.