Autor: Anna Tesaříková

Dům

Mám novou spolubydlící. Nevím, kde se tu vzala; jednoho dne prostě stála na prahu mého pokoje s velkým černým kufrem, a než jsem stačila cokoli namítnout, rázně vkročila dovnitř. Když mluví, divoce gestikuluje a pohazuje dlouhými černými copy; její zářivý úsměv odhaluje dvě řady dokonale bílých zubů a čiší z něj cosi falešného. Zřejmě si mě za tu dobu, po kterou spolu sdílíme životní prostor, značně oblíbila; občas mě chytí za ruku a s veselým smíchem mě táhne za sebou křížem krážem všemi místnostmi onoho domu, v němž žijeme. Ty nesmyslné procházky mě nepříjemně vysilují, ale bojím se jí to říct.

První patro domu obýváme my dvě; v přízemí žije skupina snědých mužů a žen, kteří se oblékají do pestrobarevných vyšívaných šatů a potrpí si na svíčky a vonné tyčinky. Vypadají moc mile. Ráda bych s nimi prohodila pár slov, ale pocházejí z ciziny; do mé země dorazili teprve nedávno a dokážou hovořit jen jakýmsi zvláštním, zpěvavým jazykem, který se nepodobá ničemu, co jsem kdy slyšela. Prošla jsem veškeré police s knihami, o nichž vím, a každý svazek jsem vzala do rukou v marné snaze najít nějaký slovník či gramatickou příručku jejich řeči; posléze mi došlo, že vlastně vůbec netuším ani to, jak se nazývá jejich domovina.

Má spolubydlící jim prý rozumí a toto své tvrzení s oblibou dokládá nebývale přesnou nápodobou jejich švitoření; její úšklebek je pro mě neúprosným stvrzením mé bezmoci.

Přízemí

„Pomůžu ti,“ řekla mi docela mile jednoho rána; skláněla se nad mou postelí a konečky jejích vlasů mě šimraly na obličeji, což mi připadalo poněkud nepřístojné. „Povíš mi, co jim chceš říct, a já jim to převyprávím v jejich jazyce. Pak počkám na jejich odpověď a tu opět přeložím do naší řeči. Jako tlumočník.“

Vidina promluvy s těmi fascinujícími lidmi mi vykouzlila na tváři úsměv. Přikývla jsem. Vzala mě za ruku a vlekla mě po schodech až do přízemí; její nevybíravé zacházení jsem jí protentokrát odpustila. Z přítmí pokoje, do něhož jsme vstoupili, na mě dýchla vůně čaje a koření. Cizinci zvedli hlavy od své snídaně a pohlédli na mě; v jejich očích se zračila nefalšovaná zvědavost.

„Zdravím vás,“ řekla jsem poněkud nesměle. „Ráda vás poznávám. Připadáte mi jako milí lidé, tak jsem s vámi chtěla prohodit pár slov.“

Má spolubydlící obdařila všechny přítomné jedním ze svých amerických úsměvů a něco k nim prohodila; mým uším to znělo jako starodávná kletba. Viděla jsem, jak se jejich dosud vlídné obličeje formují do zcela nového tvaru, a připadalo mi, jako by se v místnosti o pár stupňů ochladilo. Muž v červené košili, který seděl nejblíže ke mně, cosi vyštěkl a odvrátil zrak.

„Myslím, že jsi je urazila,“ zašeptala a omluvně pokrčila rameny. „Asi nejsou na takové plané zdvořilosti zvyklí.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Zkusme to ještě jednou. Řekni jim, že jsem na ně nechtěla být hrubá. Prostě bych se s nimi ráda seznámila.“

Opět cosi pronesla; cizí řeč v jejích ústech tentokrát dočista ztratila svou obvyklou zpěvnost a stala se suchou a škrábavou. Dívka v oranžových šatech, jež mě celou dobu propalovala pohledem, něco vykřikla; výraz její tváře byl tak výmluvný, že jsem nepotřebovala překlad.

Má spolubydlící se otočila zpět ke mně a podívala se mi do očí; tentokrát už se neusmívala. „Vzdej to,“ řekla mi. „Sama vidíš, že se s tebou prostě nechtějí bavit.“

Sklopila jsem zrak k podlaze; orientální vzor koberce jako by mi taktně připomněl, že ve mně právě něco umřelo.

Průchod téměř všemi místnostmi

Od té doby mi odmítá dát pokoj. Vláčí mě za sebou po domě čím dál tím častěji a už se tolik nesměje; stisk její ruky mě bolí a z jejích očí na mě tiše zírá něco velmi temného, z čeho se mi svírá hrdlo. Nejhorší na tom všem je, že nedokáže mlčet; zatímco procházíme rozličnými místnostmi, její rty utvářejí stále další a další hlásky a slova, která se třepotají ve vzduchu, se podobají průtrži mračen.

„Jen si to přiznej,“ vykládá mi, zatímco téměř běžíme po schodišti; její řeč zní trochu unaveně, jako by se mnou ztrácela trpělivost. „Neumíš mluvit s lidmi. Sama tomu nerozumím, ale pokaždé to prostě nějak pokazíš. Už jen svou pouhou přítomností jim dokážeš úplně zničit den, copak to nevidíš? Měla by ses na to vykašlat. Zavři se v pokoji a pro dobro všech už odtamtud nikdy nevycházej.“

Jindy mě dotáhne do kuchyně, a než se postaví k plotně, rázně ukáže na jednu ze židlí; posadím se na ni a dívám se do země, zatímco ona umně šermuje vařečkou a sype do hrnce podivné přísady, které se k sobě vůbec nehodí. Občas nenápadně pošilhávám po dveřích, ale ačkoli je ke mně obrácená zády, neujde jí ani ten sebenepatrnější pohyb mých očí.

„Vůbec se neopovažuj nikam chodit beze mě,“ říká mi, aniž by se ke mně otočila. „Beze mě jsi ztracená. A hlavně s nikým nemluv, nejsou na tebe zvědaví. Svými hloupými větami budeš jen drásat jejich nervy, budou se ti vysmívat a jejich kruté žerty tě přivedou do blázince. Rozumíš mi? Jsem tvoje jediná záchrana.“

A někdy mě naschvál zavede do přízemí, do doupěte oněch cizinců, s nimiž sdílím dům, a vleče mě za ruku jen kousek od jejich stolu. Vidím, jak vzhlížejí od jakési záhadné karetní hry a propalují mě pohledem; z nepřátelství v jejich tvářích je mi úzko. „Vidíš?“ šeptá mi do ucha. „Nemají tě rádi. Není ti snad samotné mnohem lépe?“

A když proklouznu do koupelny v naději, že mi teplá sprcha spraví náladu, zpravidla si usmyslí, že si nutně potřebuje vyčistit zuby. Když dokončí tento úkon, ještě si několik minut cosi prozpěvuje a já se marně snažím proudem vody přehlušit faleš v jejím hlase.

Prázdný prostor

Když už jí mám až po krk, schovávám se před ní. Jakousi milosrdnou náhodou jsem jednoho odpoledne zahlédla na konci chodby dveře, kterých jsem si nikdy předtím nevšimla; když jsem se odvážila vzít za kliku, rozprostřela se přede mnou prostorná místnost se světlými parketami a bíle omítnutými stěnami. Chodím sem, když chci mít klid. Není tu žádný nábytek, žádné kartonové krabice plné záhadných předmětů z dávných dob, jaké by člověk v takovém skrytém pokoji čekal; obklopuje mě jen čisté, konejšivé prázdno. Voní to tu čerstvou barvou, jako by tu někdo vymaloval teprve nedávno; velké okno vpouští dovnitř dostatek světla, ale když jsem se chtěla rozhlédnout po okolí, zjistila jsem, že se za sklem převaluje jen mléčně kalná mlha.

Sedávám tu v rohu, opřená o stěnu; zpočátku si rukama objímám kolena, a když se můj dech poněkud uklidní, natáhnu nohy před sebe a pohled na všudypřítomnou bělobu mi vykouzlí na tváři úsměv. Nic, co se odehrává v ostatních pokojích, mě nezajímá. Vím, že má spolubydlící mě hledá; chodí po domě a pečlivě zkoumá všechny otisky podrážek, které před jejím zrakem vystupují z podlahy, ale tyto dveře z nějakého důvodu nevidí. Často ji slýchám, jak vztekle buší do zdi; někdy se rány ozývají z nesmírné dálky a někdy její pěst snad náhodou dopadne kousek od mých zad.

Sklep

Dostihla mě až po několika dnech; když jsem opustila prázdný prostor a udělala pár neobratných kroků po nepříjemně šeré chodbě, pohlédla jsem přímo do jejích rozzuřených očí. Ten vztek, vyhnaný do nezvyklé míry, mě děsil. Obrátila jsem se zpět ke svým dveřím, ale její ruka se po mně natáhla a sevřela mé rameno; přes tenkou látku halenky jsem cítila, jak se mi její nehty zarývají do kůže.

„Tohle už nikdy neuděláš! Slyšíš?“ vykřikla. A pak se jí během okamžiku rozlil na rtech zlomyslný úsměv; stiskla mou paži a rázně vykročila vpřed. „Jdeme.“

Sestoupaly jsme do přízemí. S protivným úšklebkem mě vlekla kolem stolu cizinců; jejich nepochopitelné nepřátelství jim halilo tváře jako černý závoj. Myslela jsem, že ten pokoj plný divotvorných vůní si stanovila za cíl, že mě bude opět trápit a předhazovat mi mou neschopnost, ale vůbec nezvolnila krok. Místo toho jsme se vrátily ke schodišti; věnovala mi významný pohled a poté kývla hlavou směrem ke dveřím, jež vedly do sklepa.

Sklep našeho domu je neuvěřitelně rozlehlý, tak moc, že jsem ho nikdy nedokázala prozkoumat celý; jeho nekonečné chodby, jež se kroutí v krkolomných zatáčkách bez jakéhokoli smyslu, mě odjakživa děsily. Sevřelo se mi hrdlo. Má spolubydlící zřejmě cítila mou hrůzu, neboť se spokojeně pousmála. Táhla mě za sebou podél zaprášených polic plných sklenic od marmelády a starých odřených skříní; co skrývaly ve svých útrobách, to jsem se neodvažovala domýšlet. Pak se zastavila v ohybu chodby a strčila do mě; dopadla jsem vedle jakési dřevěné bedny, z níž cosi vytékalo.

„Tady budeš, dokud nedostaneš rozum,“ řekla.

Žárovka nad mou hlavou zlověstně zablikala. Zpoza rohu na mě dýchla černočerná tma; když jsem se otočila, viděla jsem, jak se mlčky sápe po mé tváři.

Podzemí

Povzdechla jsem si. Nezbývalo mi nic jiného než sedět na špinavé podlaze, tupě se dívat před sebe a pořád dokola přemítat o nekonečnu chodeb, o zoufalství temnoty a o světle, které mi s každým dalším bliknutím žárovky protékalo mezi prsty. Má spolubydlící vytáhla zpoza jedné ze skříní jakousi rozviklanou židli a teď se na ní houpala ze strany na stranu.

„Víš, že jsem se tě vlastně nikdy nezeptala, jak se jmenuješ?“ zeptala jsem se; všednost této otázky mi připadala docela příznačná.

„Jsem Helena,“ odvětila, aniž by přerušila svůj monotónní pohyb.

„To je zvláštní,“ řekla jsem. „Já jsem také Helena.“

„Obě jsme Helena,“ podotkla a v jejím hlase na okamžik zaznělo něco téměř konejšivého.

Obrátila jsem zrak zpět k popraskané omítce protější stěny. Do hlavy se mi postupně vkrádaly přízraky cizinců z přízemí; každý na mě cosi vyštěkl tím podivným jazykem, kterému zřejmě nikdy nedokážu porozumět, a pohrdavě se ke mně otočil zády. Vybavila jsem si, jak přívětivě vypadali před tím osudným rozhovorem tlumočeným mou spolubydlící, a v tu chvíli mě napadlo, že jsem se možná stala obětí jakési zlomyslné hry; pousmála jsem se a na okamžik mi připadalo, jako by se tma, jež na mě číhala za rohem, stáhla o pár centimetrů zpět.

Mám nový cíl: udržet sklepní temnotu co nejdále od sebe, zapudit ji zpět do jejího vzdáleného počátku. Vzpomněla jsem si na prázdný prostor; představila jsem si, jak za sebou nadobro zavírám dveře a čekám, dokud se v jeho bělobě dočista nerozplynu, zatímco má spolubydlící s křikem běhá po domě a rozdírá své pěsti o každou stěnu, která se jí připlete do cesty. Klid prázdna mi dodal trochu síly. Věnovala jsem jí významný pohled; zmateně svraštila obočí a dosud vyrovnaný rytmus jejího houpání poněkud zakolísal.

Jediným pohybem ruky jsem odhrnula několik prázdných lahví, které mi ležely u nohou. Žárovka krátce zablikala a pak se rozzářila o něco více, jako by konečně pochopila, jak má zacházet s elektrickým proudem, jímž je zásobována; světlo mě pohladilo po tváři a cosi špitlo mým směrem, jakýsi tichý slib, který ta osoba, jež mě tak nemilosrdně uvrhla do špíny podzemí, přes veškerou snahu nikdy neuslyší.