Autor: Marie Škrdlíková

Bavily nás drobné krádeže – ona sluneční brýle, já kaktusy a občas bílé fidorky.
Bavil nás Hrabě a jeho poezie.

“Končím bez potlesku
ráno mne uvidíte
jak krmím racky nad řekou svým povídáním
a plivaje na oblohu dělám obláčky
neboť božský měsíc
má kocovinu
a je potřeba aby to někdo udělal
než pojedou lidé do práce”

A bavila nás ta hloupá hra, kterou jsme se naučily od Lukáše. Měl sice ten pitomej pražskej přízvuk,
ale tohle se mu povedlo. Prý slovní fotbal, jen ty slova neříkáš rovnou, ale oklikou popisuješ, a hlavně
se neříkají nahlas, každý slovo si musí všichni domyslet jenom v hlavě. Měl taky skvělý příklad. Hele,
prostě si s tím popisem musíš pohrát. Jeden můj dobrej kamarád dostal „O”, tak popisoval otce jako
“vopak vopaku šroubku”. Vopak šroubku – matka a vopak matky? No, chápete?”
Bavilo nás chodit do hor, řvát jako indiáni a všechno nechávat náhodě. A nevěděly jsme, čím
má být to „všechno” a co se vůbec ještě počítá jako náhoda. Netušily jsme, jak řvou indiáni a bez
nápovědy bychom nevěděly, co je opakem opaku šroubku. Neuměly jsme vysvětlit, proč zrovna
Hrabě psal tak dobrou poezii a proč umřel tak mladý. Nevěděly jsme ani, jestli karma vážně funguje,
jestli by nebylo lepší za ty věci prostě zaplatit. A bylo nám to fuk.
Já měla na rameni tetování šanty kočičí a ona ve vlasech dred pojmenovaný Majkl. Někteří
racci létají zatraceně nízko a když jsi dostatečně potichu, slyšíš, jak jim po hladkém peří klouže vítr.