Autor: Jakub Tvrz
Jukání je něco neskutečně krásného a důležitého v našich životech, pokud mají být zajímavé a schopné vyprávět ve stáří příběhy, díky kterým nikdy neodejdou z tohoto světa. Jukání je dobrodružství a touha, jukání je zvědavost, naléhavost a vzpoura, jukání je zároveň pokorou a odevzdáním se. Jukání je tajné a krásné.
Snad nejznámější příklad jukání je chlapec skrytý za širokým stromem, který s bušícím srdcem zahlédl v dálce u tůňky dívku chystající se svléci. Mezi ním a dívkou je ještě houští, skrze které není moc vidět. On však i přesto jen tu a tam opatrně vykoukne a celý se chvěje. Ano, čeká na ňadro, ale ono stále nepřichází, a tak prsty vzrušeně drtí kůru stromu. Při každém dívčině pohybu se lekne a rychle zaleze zpět. Pak už se dívka oplachuje a on slyší jen vzdálené šplouchání vody, pomalu propadá beznaději, ale pak v tom posledním možném okamžiku se to stane. Mezi větvičkami zahlédne na chviličku ňadro přesně takové, jaké si jej představoval, vždyť je přece jen dost daleko. Poté se sveze na zem do chrastícího listí a tiše přemítá, blaženě se usmívá, jen srdce mu ještě nepřestalo bušit.
Kdo tohle nikdy nezažil, má život smutný, snad suchý, snad ho cosi žene stále dál, stále se v něm ozývá nenaplněná touha po jukání, jenže on ji neumí pojmenovat. Stejně tak pojmenovat samotné jukání je takřka nemožné. Zkuste se však vžít do onoho chlapce, zkuste si představit ty pocity, které mu běží hlavou i tělem. Zkuste si to všechno představit a pak třeba pochopíte.
Jukání však není jen o chlapcích a nahatých dívkách, jukání je neskutečně silným příběhem napsaném v jediném okamžiku, ale přetrvávajícím věčnost. Jukání přede z malých nitek příběhy místa, příběhy krajiny, příběhy domova i ciziny. Jukání je vzpomínkami, které nezapomínáme ani tehdy, kdy už zapomeneme všechno ostatní. Jukání dává našim životům smysl.
- juknutí
Sedíme na louce se starou paní. Slunce se pomalu chýlí k obzoru a její dlouhé bílé vlasy se zlatě třpytí. Každý večer si je pečlivě pročesává a vybavuje si ty chvíle, kdy nebyly bílé a ona byla mladá a krásná. Ráno je vždy sváže pod šátek, ale teď si ten šátek sundala a rozprostřela pod sebe kvůli rose, která brzy padne.
„Klucí, vy jste hodní,“ říká a slova se jí trochu stěží ale jakoby měkce převalují přes rty.
„To nic,“ ozve se někdo z nás a zase je ticho.
„Dřív tu lidi neměli ploty,“ řekne babička a dívá se na nás s láskou, jako by byla naše. Ale není naše, je to cizí babička, které jsme pomohli očesat švestku a pak jsme dostali každý koláč, abychom nepřišli zkrátka.
„Byly tu jen kameny zapíchané do země, aby lidé poznali, kde je jejich zahrádka a kde už ne. Ale nepotřebovali ploty, věřili si.“
Slunce pomalu tmavne. Slova stále tak ztěžka přetékají přes její rty, ale krásně se poslouchají.
„Pak ale přišli Němcí a ty kameny odvezli. Vzali nám všechny naše kameny a všechny rýče a motyčky a všechno to odvezli.“
Slunce září rudě, i její vlasy odráží tu červenou barvu.
„Pak přišli Češí a udělali to samý. A lidi už si vůbec nevěřili, musili postavit ty ploty.“
Slunce zapadlo, ale pod námi byly vidět obrysy střech a domků. Každý měl kolem sebe plot a každý tam měl dřív jen kameny, aby se tak vědělo, kde se dá ještě zasadit pórek a zelí, a kde už ne, kam mohou jen husy na pastvu.
Babička se zdvihá a váže si vlasy zpět do šátku. „Pojďte, klucí, pomozte mi domů.“
- juknutí
Pod smrkovým lesem se táhne úzký pruh starých buků. Jejich kůra je hladká a koruny košaté. Mezi těmi buky a lesem se táhne cestička, po které vždy procházeli milenci, snad jen jediný pár, bůh ví. Jisté je, že v jednom stromě jsou vyryta dvě jména a pod nimi srdce. Jednotlivé čáry už téměř nejdou vidět, ale to srdce se neztrácí, pomalu vrůstá do stromu, on ho svým dřevem objímá a pohlcuje, až s ním jednou splyne a ono se stane srdcem toho starého buku. A pak? Snad i ti milenci znovu ožijí a znovu se z vršku koruny rozhlédnou po kraji, po těch pár kopcích a údolích, které se staly jejich životem.
Buky jsou v létě zelené a na podzim oranžové. Pokaždé, když skrz ně svítí slunce, vytvoří se takové zvláštní světlo, které nelze připodobnit k ničemu jinému na světě. Je to bukové světlo. A milenci se milují. Vše je, jak má být.