Autor: Matěj Kratochvíl

Dohrál poslední sólo a otřel si pot z čela, několik lidí v klubu tleskalo. Zadíval se na zrezlé struny své kytary: “Neni divu, že vypadaj takhle, když se tak potim… měl bych je vyměnit.” Takto na ně koukal každý den.

“Díky, byli jste skvělý, tak zas zítra,” řekl monotónně do mikrofonu. “Hezký zbytek večera,” popřál publiku jeho spoluhráč, zatímco balil své housle. I kytarista zabalil svůj nástroj.

Byla jedna hodina ráno, v klubu ve sklepě starého domu bylo obsazených jen pár stolů a všichni kouřili a popíjeli ze sklenic všech tvarů a velikostí. Stěny byly otřískané a zašlé. Nikdy nepochopil, jestli je to záměr, nebo jen majitel nemá peníze, aby to nechal vymalovat. Možná neměl peníze a tvářil se, že to je záměr. Nebo možná naopak.

“Tak zas zítra?” volal spoluhráč od baru. “Jo, zítra,” odpověděl bez emocí, zatímco zvedal futrál a směřoval k východu, neměl náladu se tu zdržovat. Vyšel po schodech na tmavou ulici.

Bylo ticho, město spalo a on se choulil do kabátu. Byla chladná noc, tak, jak se na začínající podzim sluší. Ve slabém světle pouličního osvětlení se rozhodl jedno světlo přidat. Vytáhl z kapsy krabičku cigaret, jednu vyndal a zapálil si ji. Světlo pálícího se tabáku mělo stejný odstín oranžové jako lampy, ale pokaždé, když vdechl kouř, zdálo se mu být jasnější. S lampami jeho dech nic nedělal, nezajímal je. V tomhle byl oheň cigarety příjemnější.

Když dorazil domů, vybalil kytaru a na chvíli se na ni zadíval. Měl ji už roky a bylo to na ní znát. Odřený lak jako by pamatoval celou jeho kariéru. Zahleděl se na struny. “Chtělo by to je vyměnit,” řekl si, ale tušil, že se na to v dohledné době stejně nechystá.

Následující večer se připravoval na další vystoupení. Oblékal si košili, jejíž záhyby a zmuchlanost prozrazovaly, že ji včera večer jen pohodil na zem. Najednou chápal, jak se cítí lidé, kteří se musí každé ráno chystat do kanceláře.

Dorazil na místo. “Stejnej podnik jako včera, jako minulou středu, jako minulý úterý…” pomyslel si. “Stejný stěny, stejný stoly, stejnej odér cigaretovýho kouře. Ten tu bude už napořád.”

Hrál dobře. Hrál dobře vždycky a věděl to, jeho ruce běhaly po hmatníku kytary tak, že publikum jen nevěřícně koukalo. Zvuk se odrážel od stěn a zaplňoval sklepení. Vlastní tvorba, improvizace, standardy. Hráli ten večer všechno.

S dozněním posledního tónu se místnost rozezněla aplausem těch pár lidí, kteří ještě neodešli či neměli ruce plné pití. Díval se do sálu a na svého klanícího se spoluhráče. Poslouchal obdivný potlesk, ale cítil, že prochází skrze něj, jako by tam snad vůbec nestál. Zdál se monotónní, hluchý, zdlouhavý, až nekonečný. Upřel pozornost na struny: “Zdá se, že nejsou to jediný, co tu rezaví.”