Autor: Anežka Mann

Starý pán se křečovitě přidržoval zábradlí a pomalu, krůček po krůčku zdolával příkré schodiště. Když sestoupil z posledního betonového stupně a vkročil na bledý písek, málem se mu podlomila kolena. Rozechvěle se nadechl a zavřel oči. Zdálo se mu, že vzduch zanechává na jazyku slanou chuť, ale možná, že si to jen vysnil. Všude kolem něj se ozýval vytrvalý šum, zesiloval se, slábl, ale nikdy neutichl docela.
Udělal jeden odhodlaný krok vpřed a otevřel oči. Před ním se táhlo něco lesklého, šedého, proměnlivého. Zaplňovalo to celý obzor. Mimoděk si vzpomněl na jezero zpátky doma. Jak jen byl hloupý, když si kolikrát namlouval, že si v ničem nezadá s opravdovým mořem. Co víc, jeho jezero mu připadalo krásnější, divoké, obrovské! Moře, které znal, bylo jen z papíru a tiskařské barvy, úhledně rozdělené do písmen, slov a odstavců. A celičké se vešlo do docela obyčejné knihy. O kolik nezkrotnější se mu tehdy zdálo jeho jezero se svými bahnitými břehy, parkovištěm, stánkem s párky v rohlíku a nedělními výletníky.
Chtěl si v duchu vynadat, ale slova nepřicházela. Odplouvala na vlnách, jedno za druhým, dál a dál. Spolu se slovy se vytrácely i myšlenky a on je klidně nechal jít. Pustil je k vodě. Uchechtl se. Celý život snil o moři. Nesmysl, stává se z něj sentimentální stařec. O moře přece nikdy nešlo. Šlo jen o něj a o jeho plachetnici, tu, co si koupili s kamarády po maturitě. Odjeli tenkrát společně na dva měsíce k jezeru. Po prázdninách se ostatní vrátili do města, nastoupili na vysoké školy, našli si práci.
On zůstal.
Škubl sebou, když mu jedna vlna stoupla až ke kotníkům. Boty měl už dočista promáčené, ponožky zrovna tak. Ocelově šedá voda nepříjemně studila.
Nikdy to nebylo o moři. Šlo o sport, adrenalin, divoká radost, kterou pociťoval vždy, když přišel obzvlášť silný nápor větru a loď se rozletěla po zčeřené hladině jezera.
Pff, moře. Nikdy ho přece nenapadlo jet k moři. Tenkrát jsi na to neměl, napomenul se ostře, tak jak by tě to mohlo napadnout.
O peníze přece nešlo, ohradil se vzápětí. Voda jako voda, jezero jako moře. Dělají z toho já nevím co, ale ve skutečnosti…
Voda ho teď šimrala v podkolenních jamkách. Nohavice rychle těžkly a chůze se stávala obtížnější, ale jemu to bylo fuk. Uvědomil si, že má v očích slzy. To ten vítr. A ta sůl. Kdepak aby ho to vzalo. To je toho, moře, pořádnou barvu to nemá, plave v tom kdovíjakej sajrajt, písek leze člověku do bot…

Až do tohoto okamžiku hleděl sveřepě do vody asi půl metru před sebou. Konečně si dovolil vzhlédnout. Náhle si připadal docela maličký, úplně bezvýznamný, pohlcený tou všeobjímající masou.
Teď už se nebránil slzám, které jedna po druhé padaly do vody. Slaná ke slané. Už nešel dál. Nevěděl, zda se ještě někdy bude schopen pohnout.

Pár kroků od pláže stál po kolena ve vodě, náhle starý a bezmocný, a hlasitě vzlykal. Plakal pro moře, pro moře, o které tu přece vůbec nešlo.