Autorka: Aneta Hřebejková

Plyne si…
Bez nádechu prožitku, bez barevných cákanců pocitů. Černobíle? Nikoli, odstíní se šedavě; jako by jej v náručí něhoucně kolébala mlčenlivá mlhovost, co přec nemá háv hustší nad okolní prostředí. Jednolitá šmouha. Světová. Propad do výšin a stoupání do příkopů; klenboví hvězd se horečně tříští, ničí nebe a mrtvolně sklouzává na hlavy pozemšťanů; hlubiny – pro změnu – dlouhými pazourami hrabou vzhůru, nahradivší padlé. Rváči. Uzurpátoři. Prastarý proud prudce strhává a nepouští. Peřeje polykají slaboučké jedince. Uvězněn stádem bečících jednotek stejně jednolité barvy. Jednotky, nebo kolektiv? Kousek, nebo celek? Nemožno rozpoznat skutečnost. Překrásná mozaika se rozsýpá na střepy, skotačící dokud se nepromění v prach. Prach je všude. Prach posílá do plic místo vzduchu. Prach utváří jeho tělo. Věří v prach a v prach se obrátí. Prach, prach, prach… Puknout jako okenní vitráž a poté se roztrhat na drobounké kousky? Nepříteli, setni hlavu! Usnadni ten proces? Nepřítel neexistuje. Nikdy tu nebyl. Pouhé myšlenky přebírají moc nad unavenou myslí. Zešednout… Ne. Je nepřátelství jeho hodnotou? Jeho krédem? Válčí. Sám. Sám se sebou. Pravá hemisféra proti levé. Mosty padají pod jantarově ohnivými jazyky a popel se rozlétá do všech koutů. Vítěz i poražený jsou si rovni. Oba jsou jedním. Vítězný v prohře a poražený v objetí vavřínových věnců. Absence jednoty. Uprchlý smysl. Ztrápená mysl. Nesmysl… Jazyk rád kolébkuje a rozmazluje. Dost! Dětinskost stranou! Vítej, dospělý světe, místo uvědomění! Nádech. Hladina rozpouští svou zrcadlící náruč pod úderem tváře toužící po nádechu. Zasýpání a nová šedost v chřípí, v plicích, v duši… Jáství jitřně bledne, sklíčené srdce odmítá tepat, kůže kráterně vrásní. Marnost boje. Vyschlý zdroj síly. Dlaň nesevře ojíněný jilec. Paže nenapne truchlivou tětivu. Kolena nepřestanou klečet. Před čím? Neví. Bečícímu vězení narůstají růžky. Jazyk trouchniví, slova vadnou, tichnou. Postrádá sílu. Nemůže pokračovat. Nemůže… NELZE! Šedým vězením prokvetou kapky deště a snesou ponurost shůry. Kde je nahoře? Cákance létají ze všech stran. Nebo spíš sliny? Plné posměchu a jedu? Slzy? Plné smutku a závisti? Poslužte si, kazící se cosi ochotně očekává další plebejské pošpinění. Vyschlá studna síly. Už ani kapička. Všude jen oni. Slova prchla. I kdyby tu byla, nikdo by neposlouchal. Vlastní hlas zní vždy lépe než debaty jiných. O to lépe, když je zešedlý a toliko se podobá všem okolním. Utichá. Uvadá. Bledne a nabírá odstínů mlhava; víc jak padesáti odstínů šedi. Umrtvení. Proces. Umrtvení ega. Kolektivizace. Jednomu by to znělo až komunisticky. Prokvétá novými odlesky svého okolí, sebe sama. Splývá. Na bříšku i zádech. V jedno velké mrtvolné moře. Vlnící se šeď. Bez nádechu prožitku, bez barevných cákanců pocitů.
Plyne si…