Autorka: Anna Krajčírová

Stála jsem na kopci a pozorovala jsem město v dáli. Jeho vysoké věže by se klidně mohly dotýkat oblohy, kdyby jim v tom nebránila skleněná koule, ve které byly uvězněny jako ve „sněžítku“. Najednou se za mnou ozval známý zvuk. Ohlédla jsem se, a to byla chyba. Ostré sluneční světlo mě dočista oslepilo.
Když jsem konečně otevřela oči, ležela jsem ve své posteli a vedle mě zvonil budík. Vypnula jsem ho. Popadla jsem tužku a blok a začala jsem si dělat poznámky tak, jako každý den posledních pár měsíců. Pokaždé, když se mi o tom městě zdálo, viděla jsem ho z jiného úhlu, vzdálenosti a v jinou denní dobu. Dnes jsem byla nejblíž, jen pár kilometrů a již ráno jsem nemohla dočkat večera…
Konečně se setmělo. Odbila teprve devátá a já jsem už plná očekávání ležela v posteli natěšená na své město. Usnula jsem. Stála jsem na louce jen pár metrů od skleněného dómu. V naprostém úžasu jsem hleděla na několik-set metrů vysoké zlatavé věže.
„Je nádherné, viď?“ řekl kdosi. Ohlédla jsem se. Stál za mnou vysoký muž v dlouhém hnědém kabátu a zeširoka se usmíval. „Chceš se podívat dovnitř?“ zazubil se ještě víc a nabídl mi ruku. Samozřejmě jsem kývla na souhlas. Cizinec mě chytil za zápěstí a společně jsme běželi k městu. Koulí, kterou jsem považovala za skleněnou, jsme prošli bez problémů, jako by tam ani nebyla. Muž mě pustil a už jen krokem mě prováděl spletí ulic.
„Jak se vůbec jmenuje?“ zeptala jsem se. Úsměv, který až doteď zdobil mužovu tvář, zmizel. „Vlastně ani nemá jméno,“ odpověděl chladně. „Jak to myslíte?“ nechápala jsem „Přeci musí mít nějaké jméno.“ Muž se zastavil a spustil:
„Město, které tady stálo.
Město, které se hvězd dotýkalo.
Město, které jako ony zářilo.
Město, kterému se tak dařilo.
Bylo to město měst,
které jsme postavili z prachu hvězd.
Město beze jména,
kterému říkali jsme Citadela.
Stačí ti tahle odpověď?“ V životě jsem nikoho neslyšela mluvit s takovou nostalgií a přitom jeho slova zněla tak hrdě. „Stačí,“ přikývla jsem. Cizinec se pousmál a zmizel kdesi v bludišti uliček. Hodnou chvíli jsem zůstala stát bez hnutí, nakonec jsem, ale přistoupila k jedné z věží. Přejela jsem rukou po její zdi. Na dlani se mi třpytila zlatá zrnka jako hvězdičky. „Které jsme postavili z prachu hvězd…“ blesklo mi hlavou. Z dálky se ozvalo drnčení budíku. Skleněný dóm nade mnou popraskal. Střepy padaly k zemi a věže se bortily.
Zůstala jsem ležet bez pohybu. Budík vedle mě dál neúnavně zvonil. Konečně jsem vstala, abych ho umlčela. Při pohledu na svou ruku jsem se, ale zarazila. „Bylo to město měst,“ zazněla mi v hlavě ona slova, „které jsme postavili z prachu hvězd…“