Autorka: Nikola Kazíková

„Babi, pojď se podívat. Mám novou hru,“ tahala malá Barunka s nadšením svou babičku do svého pokojíčku. Jak by mohla její babička odmítnout. Barunka je přece nejmladší a nejmilovanější vnučka. Někdy ji rodiče však až příliš rozmazlovali. Jen co vešli do růžového pokoje plného plyšáků a nejrůznějších hraček, přitáhla Barunka babičku k sobě na postel a do ruky vzala tablet. „Babi, dívej. Tady mám svého mazlíčka a toho krmím, dávám ho spát a hrajeme si spolu,“ vyprávěla o nové hře šestiletá dívenka. Babička nestačila žasnout. Tohle, že má být nová hra?! Rozhlédla se po pokoji. Opravdu byl zaplněný všemi možnými hračkami – od panenek Barbie, které měly vlastní auto, dům i koně, přes dívčí lego a plyšáky, až po nejnovější stolní hry pro děti. Ani jedno však Barunce nepřipadalo zajímavé od doby, co před půl rokem dostala k narozeninám vytoužený tablet. Od té chvíle se od něj nemohla odtrhnout a trávila na něm veškerý volný čas.
„Na babi, zkus to. Nakrm ho,“ vrazila tablet stařence do ruky. Ta na něj však jen nechápavě koukala. Z displeje na ni hledělo jakési monstrum připomínající křížence psa a kočky. „Víš Barunko, tohle já neumím,“ vrátila ji babička tablet. „Ale babi, vážně to nic není, však jste si s tím taky museli hrát taky ne?“ nenechala se odbýt dívenka. „Víš Barunko, my si hráli trochu jinak, když jsem byla v tvém věku. Domluvím se s maminkou, dojdete ke mně zítra a já ti ukážu hračky mého dětství, jestli budeš chtít,“ mluvila na holčičku, ale ta jen zamyšleně hleděla na zvířátko a krmila jej. „Jo, ok babi. Tak zítra dojdeme, ahoj. Marty potřebuje papat,“ bezmyšlenkovitě odpověděla.
Na druhý den se přeci jen Barunka odtrhla od tabletu a přišla na návštěvu k babičce. Ta už měla přichystanou velkou krabici s hračkami, kterou našla na půdě. Barunka se v ní začala přehrabovat a vytahovala jednu věc po druhé. Když vyskládala celou krabici a kolem se válely nejrůznější hračky, jen zklamaně řekla: „A to je jako všechno? S tím jste si hráli? Vždyť je to na nic. Tady to auto nejezdí. Medvěd má natrhlý ucho. Meč nesvítí. A ty hry? Co to je? Jak se to hraje? A nic z toho není na elektriku. To je na houby. Hračky na nic.“ A začala je znovu házet do krabice.
„Opatrně Barunko,“ chytla ji babička za ruku, ve které měla zrovna medvěda: „možná nic z toho není na elektriku, ale v naší době byly hračky vzácné a často měly své příběhy. Třeba tohohle medvěda jsem dostala k desátým narozeninám a tatínek kvůli němu musel chodit pracovat přesčasy, aby mi ho mohli koupit. Možná už není nejhezčí a ty máš určitě pěknějšího, ale pro mě má velkou cenu.“ Vzala medvěda a objala ho. „No dobře, a co je tohle divný lego?“ nedala se Barunka. „To je Merkur, tvůj děda na něho stál dlouhou frontu celý den, aby si ho mohl koupit. A pracoval rok na skládce, jen kvůli téhle krabici,“ klidně jí odpověděla babička. „A než se Barunko stihneš zeptat, tak ten meč je jenom ze dřeva. Tvůj pradědeček ho vyřezal tvému dědovi a on si ho pak ozdobil. Autíčko je natahovací. Tady ho natáhneš a ono jede. Vidíš?“ A autíčko se opravdu na kousek rozjelo. Barunka nechápala. Vždyť nemá baterky, ani dálkové ovládání. „A tohle je jedna z prvních panenek Barbie. Dovezla mi ji moje sestra ze zahraničí, kde byla na nějakém pobytu,“ ukazovala ji panenku, která se od dnešních Barbie značně lišila jak oblečením, tak celkovou vizáží. „No a tohle byl největší trend naší doby. Káča. Koukej,“ babička káču roztočila.
„Babi to je dobrý. Ty hračky jsou sice divný. A ta panenka není tak pěkná, ale ty si jich asi fakt vážíš. Nechápu teda jak jste to mohli bez tabletu a internetu zvládnout, ale jo dobrý,“ řekla se zvláštním pocitem dívenka. Ještě chvíli si povídali o dalších hračkách a hrách, které babička hrávala.
Doma se pak Barunka rozhlédla po pokoji. Měla těch hraček opravdu hodně. Zadívala se také na velkého bílého koně. Objala ho. Tohle byl její „medvěd“, první plyšák, kterého dostala. Celý večer pak přemýšlela o babiččiných hračkách a na tablet si ani nevzpomněla.