Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autor: Čeněk Malík

Hodiny tikají, tik tak, ukrajují čas.
Ptal jsem se jich, proč to dělají, ale němě na mě hleděly, jako by neuměly do pěti počítat. Nebudu lhát, byl jsem zklamaný. Očekával jsem, že se někdo tak vážený, tak všeobecně uznávaný, bude chovat slušněji.
Snad to není jejich chyba. Vždyť jsou tak neuvěřitelně staré – ne ty lidské a pozemské, ale ty astronomické, ty, které odtikávají realitu v nitru hvězd a ty, které tikají i uprostřed nejčernější nicoty. Nepřekvapilo by mě, kdyby jim každá vteřina, minuta a hodina utíkaly tak rychle, že si stěží stihnou všimnou, že se jich někdo na něco ptá.
Vždyť musí tolik sekund nakrájet – ke všemu pro každý kousek širého vesmíru dělat je trochu jiné. Natahovat a zkracovat a lá Einstein. Příroda na hodiny naložila hodně povinností.
Snad prostě nemohou odpovídat každému, kdo se přijde ptát. To není jen tak, šířit se s tajemstvími vesmíru. I když na mě tak němě koukají, nejspíš moc dobře ví, co dělají.
Možná mlčí, protože nejsem první, kdo se jich přišel ptát. Určitě u nich zaklepali nějací vážní muži v černých oblecích s tmavými brýlemi z celého světa a ve jménu všeho lidstva se ptali odkud se čas bere.
Řekl bych ale, alespoň podle mlčenlivosti vesmírné časomíry, že se mnoho nedozvěděli. Dokola se dotazovali, kde je epicentrum příchodu časového přediva a kdo ho dostává na planetu Zemi bez státního povolení – a hodiny na ně hleděli stejně němě, jako koukají na mě.
Hodiny třeba ani sami neví. Ale stojí stoicky dál a vytrvale tikají – můžou jim třeba hrozit vězením za pašování ilegálního času do vesmíru, za přechovávání látky smrtelně nebezpečné všem lidem, nebo za nemilosrdné vnucování svého podlého času na svobodné občany suverénních států – a beztak se vážní pánové nic nedoví.
Hodiny nikomu neodpoví. Mají svá tajemství, která nejsou určena ani pro vlády celého světa a ani pro mě.
Mají dozajista dobrý důvod, proč s námi nemluví. Snad našim otázkám ani pořádně nerozumí.
Už na ně nekřičím – už vím, že takhle čas nepochopím. Raději je tiše poslouchám a jejich čas užívám tak, jak mi ho dávají.
A kdoví, třeba až mi čas stáhne tvář vráskami a vlasy mi zbělají… až pro mě žádný čas nebude zbývat… tak jim porozumím.
Třeba i beze slov.