Autorka: Marie Bydžovská

Bylo to jedno z těch krásných prosluněných rán, které měla tolik, tolik ráda. Seděla nad hrnkem černé kávy, vnímala jen teplý opar poletující nad hladinou, který jí jemně zahříval tváře, a přes umaštěné sklo staré kavárny vyhlížela světlé zítřky. Usrkávala horkou tekutinu, nechávala její chuť rozeznít v ústech. Hlavu měla zamotanou v myšlenkách. Pozorovala dění kolem sebe. Bavící se kamarády a spokojené páry kolem starých stolů, usměvavou slečnu za barem kreslící do šálků nejrůznější tvary z našlehaného mléka, projíždějící auta v ulicích i spěchající davy, jimž stařec o berlích sotva uhýbá ke stěně omšelé budovy s popraskanou omítkou. Z myšlenek ji vytrhl mladík stojící za oknem, kterého si moc dobře pamatovala.
Potkala ho před několika dny. Stál u baru nočního klubu a hlavou pohupoval do rytmu hudby, v ruce skleničku s whiskey. Jí to slušelo víc než kdy jindy. Rozcuchaný drdol a obnošené džíny vyměnila za vlasy sčesané do něžných loken a sukni krátce nad kolena. Obočí zvýrazněné tmavou tužkou lemovalo její jinak nevýrazné, zapadlé modré oči, které teď zářily do všech stran. Světla reflektorů se v nich odrážela.
Byl to jeden z těch krásných temných večerů, které měla tolik, tolik ráda. Přišla k baru a se zdvihnutím ruky dala znamení barmance. Naklonila se nad pult, aby ji přes hlasitou hudbu bylo slyšet.
„Jednu whiskey, prosím. Medovou,“ řekla.
Ucítila upřené oči neznámého muže na svém těle. „Dobrý výběr,“ pronesl hlubokým hlasem, který ženám zpravidla podlamuje kolena. Při pohledu na sklenici, kterou svíral v dlani, se neubránila úsměvu. Proklábosila s ním celý večer, smála se jeho vtipům. Ani netušila, jestli byl opravu tak vtipný, nebo ona tak opilá.
Byla to jedna z těch krásných romantických nocí, které měla tolik, tolik ráda. Ležela po jeho boku a nechávala myšlenky odplout do hlubokého spánku, odkud se vracely jako ty nejpodivnější sny, v nichž byla hlavní aktérkou a muž ležící vedle ní postavou vedlejší. Natáhla ruku k jeho teplu, ale nahmatala pouze prázdnou studenou přikrývku. Trhnutím se zvedla, zamrkala očima. Nebyl tam.
Stále stojí u okna staré kavárny a prohlíží si nápojový lístek vedle vstupních dveří. Jí se zalévají oči slzami, netuší, co má dělat, jak se zachovat, co mu říct. A tak zůstává ukotvena k dřevěné židli, jejíž nohy praskají s každým pohybem, zatímco se jí v hlavně promítají vzpomínky na onu noc.
Lístek jej patrně svou nabídkou ranních káv příliš nenadchl. Otočí se k odchodu a přechází rušnou silnici.
Vyskočí ze židle, která zůstane ležet převrácená na zemi, a za zmateného pohledu baristky očekávající platbu za dvě černé kávy a rozehřátý croissant vybíhá ven. Zářivé slunce nad jinak špinavým městem, červený semafor, splašená auta i křičící baristku za zády nechává mimo své myšlenky. Vnímá jen nohy nesoucí ji dál za ním a ostrou bolest.
Byl to krásný život, který měla tolik, tolik ráda.