Autorka: Michaela Šedinová

Je tak blízko. Vnímám každý detail jeho obličeje. Ty oči barvy letní oblohy se vpíjejí do mých a vyprávějí mi o lásce, kterou ke mně cítí… Usměje se a najednou je ještě blíž. Cítím na krku jeho dech.
Otevřu oči, ale nevnímám své okolí. Zatím jsem se do reality vrátila jen napůl. Nechce se mi z mého světa, ve kterém se cítím mnohem opravdovější.
Konečně zaostřím. Před sebou vidím obličej muže ze svých představ. Rozdíl je jen v tom, že se neusmívá. A nedýchá. Věnuji muži dlouhý pohled. Napadá mě, že díky němu nejsem v mém bytě ta nejvíc bez života.
S náhlou potřebou se pořádně nadechnout se doploužím na balkón. Noc ještě neskončila. Město pode mnou se mě snaží ohromit svou září, ale tak vysoko nedosáhne.
S povzdechem se vrátím zpátky dovnitř a konečně na mě dolehne celá skutečnost. Já ho zabila. Jednou se to muselo stát, zacházel se mnou jako s věcí, hračkou, v nejlepším případě. On a tolik jiných před ním. Mezi prvními ranními paprsky znovu zabíjím, tentokrát svou víru a naději v lásku.
Ozval se však jiný, téměř zapomenutý pocit, který mě vyvedl z míry svou silou. Na okamžik jsem pocítila cenu života, to když jsem viděla, jak moc o něj nechtěl přijít. Nic cennějšího neměl a já mu ho ukradla.
Půjdu do vězení? Jako by to něco změnilo. Můj svět je jedno velké vězení. Dny splývají v nekonečnou rutinu. Už ani nevím, která část mého já mě nutí pokračovat. To je jedno.

Svět se točí dál. Dlouho jsem nemyslela na svou první oběť, až teď… Ten samý klub, jiný muž. I on mě zve mě na drink. Dávám mu šanci odejít ode mě, odpovím mu, že nechci pít. On prý také ne. Směje se, že si neumíme vybrat místo, kam jít. Tady přece pijou všichni. Jestli spolu prý nevypadneme někam jinam.
Nutno říct, že tenhle se s tím moc nepáře. Kývnu.
Ve světle pouličních lamp mám šanci si neznámého prohlédnout. Naprosto průměrný, mohl by to být každý druhý v davu. Představíme se a mě cosi zaujme v jeho hlase, krásně se poslouchá.
Jdeme. Nevíme kam. Jdeme proto, abychom šli, tak jednoduché to je. Konverzace je podobná.
Na jeho otázky mu dávám pravdivé odpovědi, snad mu ani nedokážu lhát. Jsou trochu rozpačité, jako bych vypadla ze cviku opravdového mluvení. Raději stáčím pozornost na něj. Dozvídám se o něm všechno možné. Tolik detailů, že je vzápětí zapomínám. Ohromuje mě ale jeho přístup k životu, tolik naděje, tolik motivace a touhy měnit svět, až mě to skoro dojímá.
Jakým řízením osudu našel mě?
Noc se chýlí ke konci stejně jako naše cesta. A najednou stojíme u mých dveří. Více méně se pozve dál. Co teď? Jestli se mě jen dotkne… Nesnesu to. Zároveň mě vlastně mate, že se to ještě nestalo. Dnes nic nejde podle zažitého scénáře. Místo toho komentuje výhled z mého balkonu, líbí se mu. Celá situace se mi zdá bizarní. Nevím co se sebou, posadím se tedy na zábradlí kolem balkonu.
„Nebojíš se té hloubky pod tebou?“
Vypadá, že má strach, který mi ovšem přijde neopodstatněný. Mě nějakých patnáct pater pode mnou opravdu nerozhází.
„Držím se přece.“ Chytnu ho za ruku a zakloním se. Už bez otázek přijímám skutečnost, že definitivně pronikl do mojí izolace.
Čas plyne zvláštně a nedokážu říct, jestli mlčíme minutu, hodinu či snad celou věčnost.
„Věříš na lásku na první procházce?“
Mluví odlehčeným tónem, zároveň z něj vyzařuje veškerá vážnost. Netušila jsem, že se to dá zkombinovat. Čeká na odpověď.
A je tak blízko. Vnímám každý detail jeho obličeje. Tmavé oči se vpíjejí do mých a vyprávějí mi o lásce, kterou ke mně cítí… Usměje se. Najednou je ještě blíž. Cítím na krku jeho dech.
„Věřím,“ zašeptám a konečně se můžu pustit. Jsou to hezká poslední slova. Slovo. Padám a cítím se tak naživu, jako snad nikdy dřív.
Člověku se prý těsně před smrtí promítne před očima celý život. Já znovu prožívám posledních pár hodin s ním. S tím, díky kterému jsem znovu našla víru v krásu života a v lásku. S tím, kdo mě osvobodil z vězení.
Děkuji. To je hezká poslední myšlenka.