Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

0 1 (Počet hlasů: 0)

Autor: Čeněk Malík

Matějovi bylo osmdesát sedm a hrál rok co rok šachy v parku se svou starou kamarádkou. Pro většinu lidí už ani nebyl Matějem, spíš byl „panem Polinským“ nebo „tim starym dědkem,“ záleželo, kdo o něm právě mluvil.
Hráli na starém rozviklaném stolečku uprostřed popadaného listí, nad hlavami měli barevné koruny stromů. Matěj cítil vlezlý podzimní vítr, který se mu vkrádal do oblečení a probouzel staré klouby.
Ale stále ještě hrál a plánoval pokračovat, dokud svět nezamrzne. Matěj byl dobrý hráč. Vždycky byl výjimečně dobrý – na první pohled ho jen každý podcenil.
„Jak dlouho už spolu hrajem?“ zeptal se s povzdechem.
„Na den přesně třicet let. Myslím dokonce, že ani o minutu víc..“
„Aha! Vidíš, měl jsem ten pocit, ale už své paměti nevěřím. A jak dlouho myslíš, že spolu budem ještě hrát?“
„Určitě dokud tě neporazím.“
„Tak to myslím, že se tu ještě na jaře sejdeme! Možná se mi do kostí vkrádá chlad a doktor mi zakazuje vycházky, ale jednu zimu ještě přečkám,“ řekl, když bral pěšcem věž.
Jeho protivnice se pousmála, ale mělo to v sobě víc lítosti než štěstí. Táhla kupředu a sebrala nebohého pěšáka. „Šach.“
Matěj zamyšleně přikývl. Neměl už skoro žádnou figuru. Vlastně z významných měl jen jednu. Dávno věděl, že se blíží konec partie.
„Nemusíš se snažit, drahý Matěji, nemáš kam utéct,“ culila se na něj. Matěj uslyšel spěchající kroky, které k nim mířily. Příliš jich nedbal, jeho oči, které lemovaly vykvetlé vrásky, se soustředily na herní plán. Až nakonec, když už byly kroky téměř u nich, vzal do ruky dámu a pomalým tahem jí přesunul přes celé pole. Dosedla na pozici s jemným klapnutím a pohlédla do očí vzdálenému králi. Bylo ticho, ale jen na chvilku. Ozývá se totiž křik: „Tati!“
Protivnice zírá na šachovnici. „Mat,“ říká Matěj. Ona si povzdychne a zvedá se. Potřese mu rukou a přehodí přes sebe svůj černý plášť. Mezitím k nim doběhne Matějova dcera s kabátem v rukou. Úzkostlivě ho přehazuje přes Matějova ramena. Ten se usměje na svou společnici. „Na viděnou za rok, drahá. Mě ta dáma vždycky zachrání.“
Ale ona si jen přehazuje černou kápi přes hlavu. „Však já vím. Jsem tomu skoro ráda. Chyběl bys mi.“ Obrací se, odchází a opírá se o svou kosu jako o hůl.
„Na viděnou, Matěji.“