Autorka: Radka Bérová

LOKÁL BYL NEZVYKLE OPUŠTĚNEJ. Digitálky na mojí ruce ukazovaly něco po desátý. Půllitr v mojí ruce se už blejskal jak divej, ale stejně jsem ho nepřestal leštit hadrem, kterej pamatoval víc než kterejkoli štamgast.
Bílý plastový dveře se konečně votevřely a nevysoká postava vpustila dovnitř trošku vzduchu a přírodního světla, který tu ale nebylo vítaný.
„Co to bude?“ zvolal jsem směrem k chlapíkovi v černým kvádru. „Pivko?“
„Rum.“
Natáhl jsem se na polici za sebou a přitáhnul k sobě flašku toho karamelovýho zlata. Do štamprlete jsem odlil baj vočko decku a pošoupnul jsem ji směrem k chlapíkovi. „Ňákej skleslej. Vy bejt funebrák, ani umřít by se mi nechtělo.“
Chlapíka se moje poznámka ani nedotkla. Hlavu měl svěšenou a pořád jenom mlčky čuměl do štamprlete.
Otočil jsem se k němu zadkem a flašku zase vrátil na její vyhřátý místečko. „Na smutek rum nefunguje,“ řekl jsem mu, když na mě zamával prázdnou skleničkou. „Nechte mě hádat. Výpověď v práci?“ Bez vodpovědi. „Jdete z pohřbu? Rozvedla se s Váma žena?“
„Prodal jsem duši.“
„Tak to potěš prdel.“
Přikejvnul a kopnul do sebe dalšího panáka.
„To bych asi taky nevejskal.“
Další panák.
„A proto tak ve svátečním?“
Kopnul do sebe dalšího prcka. „Jo. Dneska du svůj dluh satanovi splatit.“
Zrovna když se tak krásně rozpovídal, vletěla do lokálu ženská. Byla celá bílá – šaty, boty, dokonce snad i ksicht měla bílej jako malý děcka prdel.
„Co tady děláš? Na vysvětlování není čas! Už se čeká jenom na tebe!“ Ženská mlela jak kolovrátek a řinčela jako šutr v hrnci. „No nekoukej. Pocem – tak, vidíš. Konečně vypadáš k světu. Fuj, nedejchej na mě. Koliks toho vychlastal? Dejchej na druhou stranu. A nastav klopu. No. To svět neviděl. Vždyť ty se tváříš jak na pohřbu a ne jak na svatbě! No, pojď, dělej. Táta už stojí venku a čeká na nás. Na skle. A ty dělej. Doufám, že se nepobleješ. No tak padej, uličníku.“
Její nadávání pokračovalo ještě venku a dost možná i v autě, který ale s rachotem motoru odřinčelo pryč.
Natáhnul jsem se pro flašku znova. Štamprle přede mnou zasejc stálo plný, teďkonc ale pro mě.
„Vono by snad bylo i lepší, kdyby se upsal satanovi než týhle rapsodii.“