Autor: Jakub Tvrz

Obávané, pověstmi opředené téma slohových prací: Můj nejoblíbenější literární hrdina.
„Tři, dva, jedna, teď!“ odstartuje to paní učitelka a všichni uchopí pera do ruky. Začínají se potit nad papíry, spěchají, aby text nudný, avšak bez hrubek stihli odevzdat do konce hodiny. Když si někdo chce hrát na chytrého, píše o tom, jak Don Quijote bojoval s větrnými mlýny. Když chce být někdo vtipný, píše o pejskovi a kočičce. Mě to nebaví. Chci vzdorovat, chci se postavit zaběhanému stereotypu. Snad právě proto s hrdostí prohlašuji: „Můj nejoblíbenější literární hrdina jsem já.“
Nelžu, vážně ne. Obsadil jsem se do hlavních rolí již v mnoha povídkách a mohu se chlubit spíše kladným charakterem. Jsem vcelku pohledný, milý, slušně vychovaný a má duše oplývá čistotou. To také nelžu. Je tu jen jediný háček - tyto příběhy jsou snad až příliš všední, nevinné a prostoduché a vy můžete namítnout: „Možná, že jsi literární postava, snad i charakterový typ, ale hrdina?“ Já v tu chvíli musím sklopit uši a rozpačitě šoupat nohama.
Proto vám nyní povím příběh, který staví základní pilíře mému tvrzení. Příběh plný hrdinství, pokory a sebeobětování.

Byla sobota, chýlilo se k polednímu. Venku mrholilo, špičky stromů se ztrácely v deštném oparu a jen občas vykoukly ohnuté silným poryvem větru. Obloha se mračila ponurou šedí a tu a tam shodila mezi kapky nějakou tu krupku. Slepičky se choulily v kurníku, i ty se před tím nečasem schovaly. Jen já musel pro vajíčka. Nebe se zatáhlo ještě víc.
„Co s nima?“ pípnul jsem vyděšeně s děsivou předtuchou odpovědi.
„Donést sousedce.“ Venku se rozpoutalo hotové peklo. Kolena se mi rozklepala.
„Sousedce?“
Ticho, žádná odpověď. Jen monotónní bubnování kapek na střechu. Rozkaz byl vydán a byl jasný. Má cesta vedla do kurníku. Z kurníku na štěrkovou pěšinu, z té na silnici a už jsem stál pod sousedčinými okny.
S jistým sebezapřením jsem zaťukal na sklo. Nesmělé ťuk ťuk jako by prořízlo okolní svět. I pleskání kapek utichlo, lomoz aut, šumot větru, bzučení hmyzu. Prostě dokonalé ticho a do toho to ťuk ťuk.
Sousedka otevřela okno a vyklonila se ven. Svět jako by se znovu spustil stisknutím kouzelného knoflíku a odevšad se opět ozýval ruch. Já se již celkem mokrý klepal jako osika – ne zimou, ale strachy.
„Co ste dělali?“ zeptala se útočně namísto uvítání hlubokým hlasem.
„Dřevo,“ zalhal jsem raději.
„To je dobře, musíte makat! Jestli chcete jíst, musíte makat!“
Přikývl jsem.
„A co dělaj vaši?“
„Vaří oběd,“ řekl jsem popravdě.
„Jo ták, oběd,“ zasnila se. „A co budete mít dobrýho?“
„Lečo.“
„S klobásou?“ zeptala se podezřívavě.
Zaváhal jsem a to předznamenalo můj konec. Konec v mrtvolném zatracení pod šedivou přikrývkou prachu a času. Abyste rozuměli, pokud jsme doma nejedli okoralé kůrky od chleba nebo pětkrát týdně brambory s tvarohem, byl oheň na střeše. A nedej bože, abychom měli maso!
Chvilka váhání stačila, aby mne prohlédla skrz naskrz. Její pohled tomu byl důkazem.
„S klobásou,“ hlesl jsem a vrtal očima v zemi.
„S klobásou?!“ nasadila nevěřícný tón. „Kde na to berete? To je vidět, jaký maj učitelský platy! Zato důchodci, my, lidi, co celej život dřeli jako koně, co my?!“
Nezodpovězená otázka visela ve vzduchu. Zdvihl jsem hlavu a pohlédl jí do očí. Nevnímal jsem vrásky, prapodivný účes ani opuchlé oči, fascinovalo mě cosi uvnitř. Něco, co se skrývalo za duhovkami, něco hluboko v hlavě. Snad dny, kdy byla ještě roztomilou holčičkou?
„Ale v televizi povídali, že jsou v republice dva důchodci, který berou sto tisíc!“ rozhorlila se znovu a mě z úvah dočista vytrhla. „Sto tisíc! A myslíš, že někdy něco dělali? Ne! Ty, co makaj nejvíc, nejmíň dostanou. To je svět. Ale kdo nemaká, nežere. Jestli nechceš chcípnout jako krysa v díře, musíš makat!“
Chápavě jsem přikývl.
„Fíha,“ otočila se za motorkou, která prosvištěla kolem, „to je žihadlo. To by se mi taky líbilo. Ten si tam seděl... ty kožešiny, takový křesílko... a jak nablejskaný to měl... Ale nakrad si na to, sprosťák! Kde by vzal ty peníze? My musíme makat jak cvoklý, abysme měli aspoň kus žvance do huby! My musíme...“
Ach bohové, ty její nálady! Neustále se mění, je nevyzpytatelná. Měl jsem po krk všech nadávek a řečí o práci, jídle a penězích. Pod tím oknem jsem si připadal jako ten nejbídnější z lidských červů. Vzedmula se ve mně vlna odporu a rozhodl jsem se vzdorovat. Rozhodl jsem se zapsat do vesnické kroniky neskutečným činem, hrdinstvím neslýchaných rozměrů. Rozhodl jsem se přerušit starou Vackovou, vmést jí do očí pravdu a ke všemu odejít bez rozloučení.
„A já už taky musím,“ skočil jsem jí do řeči, „máme oběd. Máme lečo a na něm spoustu klobásy, moc klobásy, jedna velká klobása je to! A s cibulí smaženou na sádle, na hoře sádla! Tady máte vajíčka, pro příště mi prosím dlužíte pětadvacet korun.“
„Jo a taky jsme od rána nic nedělali, spali jsme až do desíti! A v předsíni máme truhlu plnou peněz, až po okraj nacpanou, je na-pě-cho-va-ná, úplně přetéká!“ otočil jsem se ještě naposledy. „Má úcta!“
Nabitý pocity, rozparáděný, se zarudlými tvářemi jsem si to štrádoval prostředkem silnice. Byl jsem neporazitelný, byl jsem nesmrtelný, byl jsem hrdina.

Snad tedy již chápete a nic nenamítáte. Poslouchejte, jak krásně to zní. Nastražte uši, vnímejte libozvučnost těch slov, dívejte se na pohybující se měkké rty navlhčené jazykem, jak vyslovují jednotlivé hlásky. Slyšte tu dětskou radost a prostoduchost skrytou v jediné větě, tu naivitu. Poslouchejte:
Já jsem hrdina. Literární.