Autor: Šimon Votřel

Došel na shromaždiště jako první. Stál sám uprostřed prostoru a vítr si pohrával s jeho oblečením, jako by ho chtěl obnažit. Neslyšel nic. Nikdy nic neslyšel. Nikdo nikdy nic neslyšel. Zvuk na této planetě nikdy neexistoval. Schylovalo se k bouři.
Když se usadil na kraj kruhového prostranství a připravil si svůj buben, zpozoroval skupinu bratří a sester, kteří také přicházeli, aby slavili s ním, za necelou půlhodinu se kruh zaplnil a všichni vyčkávali, bubny před sebou.
Blesk rozsekl vzduch na dvě poloviny, avšak nenásledoval žádný hrom. Zvuk na této planetě neexistoval. Jakmile spatřil znamení, silně udeřil do svého nástroje a slastně vnímal vibrace, které mu prostupovaly celým tělem. Udal rytmus a postupně se k němu přidávali další a další. Všichni rytmus udržovali, žádná chyba nenarušila tento rituál.
Ledový vítr čechral vlasy a prostupoval až ke kostem, zima však nebyla nikomu. Mocné dunění tancovalo vzduchem a uprostřed kruhu se tanečníci střetávali, proplétali, umírali a znovu se rodili. Žádný zvuk nezazněl, jen ono dunění, které prostupovalo každou buňkou přítomných a naplňovalo je štěstím a uvrhávalo je do transu, který je nutil k ještě odevzdanějšímu bubnování.
Krev se vařila. Proudila zběsile žilami a ty se napínaly a vystupovaly na povrch vyhublých paží. Krev – o tu to šlo, kolem té se vše odehrávalo. Bouře dosahovala svého vrcholu, dunění se dralo vzuchem a uprostřed kruhu, uprostřed těch neúprosných vibrací, tam, kde se střetával čas se hmotou, tam nyní padla k zemi bytost s rozťatým hrdlem. Krev pryštila se spěchem ven, jakoby už ani na chvíli nehodlala plnit svou roli udržovatele života a hned jak opustila tělo svého pána, byla zabita mrazem. Černé kapky, stružky a louže, zvrdlé na kámen, se rozprostírali kolem umírajícího, jako kdyby ležel na louce poseté miliony květin.
Život z bytosti utíkal a každou vteřinou byl dále, duše rvoucí se na povrch, pryč, pryč. Z těla vyšlehl obrovský namodralý plamen a vichr ho okamžitě začal formovat ve vír, v ohnivé tornádo, a bubny, ach bože, ty bubny tak duněly, že se vzduch proměnil ve zmačkanou kouli papíru a ta se mihotala uprotřed víru, stravována nadlidským žárem, vše ponořené do naprostého ticha. Zvuk na této planetě nikdy neexistoval.
Bubnování dosahovalo svého vrcholu. V nejvyšším bodě na moment setrvalo a poté náhle ustalo. Zmačkaná koule papíru, která se již smrštila do miniaturního bodu, se naráz roztáhla zpět do svého původního tvaru a roztrhla ohnivý vír. Plameny vyšlehly ze středu kruhu směrem k účastníkům rituálu a sežehly jim vlasy. Pak zmizely tak náhle, jako se objevily. Mrtvé tělo zmizelo také a k zemi se sesunulo několik vysílených bubeníků. Na planetě, kde nikdy neexistoval zvuk, v tento den však k obloze zamířila pouze jediná duše a nevydala při tom ani hlásku.