Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autor: Jiří Štraub

Prohlížel si město kolem sebe, na které se pomalu snášely první příznaky večera. Auta kolem v několika pruzích chrastila jako jeden velký světelný řetěz. Lidem se do obýváků po anténách plynně spouštěly rádiové a televizní vlny. Zrovna sekl se vším, co ho do té doby udržovalo při zdravém rozumu, co ho naplnilo tak až přetekl. Lehce sněžilo.
Několikrát se ohlédl. Měl pocit, že ho neustále někdo sleduje, ačkoliv byl v tu chvíli na nábřeží jen on sám. Najednou zbystřil. Kroky, které se k němu blížily, nebyly jen pomatením smyslů. Byly skutečné. Uhnul kousek vlevo, aby běžkyně mohla v klidu proběhnout. Byla to mladá zrzavá dívka se sportovní postavou. V uších měla špunty. Mířila neznámo kam. Byla součástí toho pravidelného raně večerního mumraje skvěle sehraného jako strojek. Trochu mu připomínala holku, která vedle něj kdysi ležela v posteli. Oba tenkrát tupě zírali do stropu. Možná, že chtěli na vlastní oči vidět k prasknutí natažené struny napětí, které bylo možno vnímat každým citlivým místem na pokožce a v žaludku. Tu chvíli ticha narušilo až šustění peřin, jak se převalila na bok a řekla mu: "Už tě nemiluju." Jako by všechny ty napnuté struny najednou praskly, spustily se k zemi a přitom mu rozdrásaly obličej.
Vyšel tehdy ven z bytu, uši ucpané špunty a běžel. Na rozdíl od dívky, která teď proběhla kolem něj a za kterou se otočil (ne, kvůli tomu, že se mu líbila, ale kvůli tomu, že opět měl divné tušení, jako kdyby ho někdo sledoval), měl cíl. Zajde si do hospody. Je víkend. Tam přece bude sedět celá parta a dávat si závody v přelévání piva ze sklenic do úst. Jakmile ale došel ke svému cíli, spatřil hasičské auto a ohořelou budovu vyplazující jazyk a říkající: "Máš smůlu." Na chodníku sedělo velmi křehké děvče. Byla to jeho kamarádka a moc dobře ji znal. Přes záda měla deku, a kdyby v tu chvíli držela v rukou malého plyšového medvídka, uvěřil by snad, že jí je teprve devět let. Její tváře byly očouzené. Plakala. "Co se stalo?" zeptal se. Dívka na něj upřela rozpité panenky a řekla: "Co asi? Přišla jsem o práci." Vzal si taxík a jel do vedlejší vesnice, kde bydlel.
Dál už se mu vzpomínat nechtělo. Zbytek vzpomínek ztrácel ve chvíli, kdy kráčel podél Vltavy na významu. Raději se posadil na lavičku. Měl chvíli pocit, že je sám a že za ním nikdo nejde. "Začínáš už bláznit," vyčítal si a strčil si do úst cigaretu. Když ji zapálil, měl zase ten zlý pocit. Nemohl se ani hnout. Seděl, díval se před sebe, ale jeho instinkty mu nedovolovaly vidět. Konečně sebral odvahu. Otočil se vlevo. Nikdo tam nebyl, a přesto tam někdo stál. Vyzařoval z něj znepokojující klid. Dotyčný si sedl vedle něj a dal mu opatrně ruku kolem ramen. Kuřákovy postupně ohřála celé tělo nevysvětlitelná úleva. Rozlila se v něm jako hrnek horkého mléka s medem. Uvolnil se a opřel se dotyčnému o rameno, které tam nebylo. Vychutnával si jeho přítomnost a cigareta se mu přilepila ke rtům. Cítil dokonce, jak ho rukou hladí po paži.
Seděli a dívali se na pod sebou klidně plynoucí Vltavu. A čím víc se k dotyčnému tiskl a čím víc cítil rozlévající se teplo, tím intenzivněji vnímal, jak vyrovnaná řeka proudí neznámo kam.
V objetí dvou břehů.