Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 2)

Autorka: Kateřina Soukupová

Zhluboka
se nadechla, sevřela rty do tenké linky a nenápadně narovnala neviditelný záhyb na své halence. Bylo jí dvaatřicet let, byla sebevědomá a byla lékařka. Už odjakživa dokázala to, co si zamanula - dostat se na medicínu, vystudovat ji, zvládnout všechny atestace. Když na to přišlo, učila se dny a noci v kuse. Od zkoušky byla vyhozena za celých šest let jen jednou, a doteď byla přesvědčená, že neprávem. Nic ji neohrozilo. Byla
silná. Nikdy neplakala. Nikdy nepropadala smutku, sebelítosti, nikdy neměla chuť se vzdávat. Jedna z jejích kamarádek jednou prohlásila, že vlastně vůbec nic necítí. Nebyla to pravda. Ona cítila, ale navenek projevovala jen to, co sama sobě dovolila. Pláč, strach ani nejistota nikdy dovoleny
nebyly. Seděla v terénním autě jedoucím prašnou, chudou krajinou Keni. Ve zpětném zrcátku se ještě jednou upravila. Na této cestě jí záleželo, i když zrovna pramálo záleželo na tom, jak vypadá. Byla na misi s Lékaři bez hranic. Vždycky toužila pomáhat lidem, být s nimi v těžkých životních situacích a rozdat se pro všechny potřebné. Prostě tu být pro
všechny. A tak byla tahle cesta do Dadaabu jejím splněným
snem. Dadaab byl největším uprchlickým táborem světa, nacházející se v severovýchodní Keni. Žilo tu okolo 240 000 lidí závislých na humanitární pomoci. Většina z nich utekla před krutostí občanské války ze sousedního Somálska, ale byli tam i utečenci z jiných zemí východní a střední Afriky. Všechny je spojovala krutá minulost, těžká přítomnost a děs z
budoucnosti. Seděla tedy v autě na cestě do Dadaabu a hlavou se jí míhaly překotné myšlenky. Jaké to tam asi bude? Kde budu bydlet? Jaký bude tým spolupracovníků? Jak se budeme dorozumívat s pacienty? Jsem si sice jistá, že zvládnu cokoliv, ale bude to hodně náročné? Co udělám jako první, až budu na místě? Půjdu se ubytovat, nebo začnu hned
pomáhat? Z přemýšlení ji vytrhno až zastavení auta. Stáli u chudých domků zplácaných z hlíny a pobitých plechy. Po prašných uličkách pobíhaly hubené děti, jejich matky si je podezíravě prohlížely. Odněkud se linul odporný zápach lidských výkalů a v dálce se kdosi s někým hádal, což jen podtrhovalo zoufalost tohoto
místa. Opodál stálo místní zdravotnické středisko - polní nemocniční stan. Se vztyčenou hlavouo k němu zamířila. V prostoru před stanem stálo několik ustaraných matek se svými až příliš hubenými malými dětmi. Jasná malnutrice. Pokud se jim ihned neposkytne základní pomoc, nemají šanci na
přežití. Když je míjela, jeden z malých chlapečků k ní zvedl
zrak. V tu chvíli se něco v ní zlomilo. Stačil jediný pohled do jeho očí zalitých slzami a těžce se svezla na zem. Stačil jediný pohled do očí dítěte na pokraji smrti a hořce se
rozplakala.