Povidka - dila

Přihlášení

Registrujte se

1 1 (Počet hlasů: 1)

Autorka: Tereza Klabanová

„Ahoj zlato, jsem doma!“ a své přivítání doplnil mocným prásknutím dveří.
Jeho žena se právě nacházela v kuchyni, akorát domyla poslední hrnec a před měsíčním rituálem mytí schodů do obývacího pokoje se posilňovala zrovna uvařenou kávou.
„Ahoj, nechceš kafe? Zrovna jsem dělala.“
„Jo, dám si – Dobrý den babičko.“
„Ahoj Michale.“
Ozvalo se cinknutí lžičky o keramiku. Muž si kafe vzal a sedl si s ním ke stolu.
„Ty Vlasti… Nevíš, jak se řekne řemen zastarale? Je to na čtyry písmenka.“
„Řemen… To nevím babi – Michale, nevíš, jak se řekne zastarale řemen? Michale, co tak koukáš?“
Její muž pomalu položil na stůl hrnek, ze kterého upil. Oči upíral na zčeřenou černohnědou hladinu, a když promluvil, jeho hlas byl zcela vážný.
„Dalas mi tam cukr.“
A stále hleděl do houpající se hladinky.
„Ježiš promiň… ty nesladíš?“
„Ne. Už dlouho nesladím.“
„A jak dlouho?“
„Týden.“
„Aha…“
„A ty sis toho ještě nevšimla?“
„Ty si taky hned nevšimneš, že mám nový vlasy.“
„To nejde poznat, vždyť máš pořád ten samý sestřih.“
„A že jsem ostříhaná si nevšimneš? To je jak s tím foťákem.“
„S čím že?“
„Hudební nástroj na šest.“
„S tím foťákem, jak si tenkrát na Šumavě, jak jsme byli s Voráčkovejma, si mě měl vyfotit u toho stromu, no, a pak tam byla dvacetkrát Miluna.“
„To se stalo proto, že sis vzala stejnou bundu jako ona a v tý dálce to prostě nešlo vidět.“
„Že by housle?“
„To si nepamatuješ, jakou nosím bundu?“
„Měly obě stejnou barvu.“
„Ne, moje byla světlejší.“
„Kytara ne, tady hned na začátku bude T…“
„V tý dálce to nemohlo jít poznat. Přiznej si, mělas mi přesně říct, kde budeš stát.“
„Je to tvoje chyba, nevymlouvej se a nemluv na mě takhle, připadám si pak jako úplně tupá!“
„Ne, tuba je na čtyři, tohle je na šest…“
„Ale prosimtě, vždyť ty jsi úplná –“
„Trubka! Mám to!“
„ – pomoc z nebe. Jen když na mě takhle bezdůvodně řveš, tak si pak říkám, proč sem si tě vůbec bral.“
„A vzít si tebe? To byla teda výhra!“
A ze dveří, ve kterých stála, odešla.
Muž ještě chvíli nasupeně koukal do černé díry mezi futry. Pak si odfrkl, vstal, nechal kávu kávou a přešel do ložnice, kde usedl k počítači.
Babička se usmívala. Ve zvrásněných rukách si slavnostně prohlížela křížovku. Za vyluštěnou tajenku by mohla získat odšťavňovač na ovoce. Nakonec ale časopis pro ženy zavřela a položila si ho na klín. Podívala se do okna před sebou. Podzim už končil a na nebi se již smrákalo. Na tváři měla cestičky uplynulých věků. Kolik jich ještě přibude netušila. Na koutcích se jí houpal pořád ten samý, vítězný úsměv.
„Červánky… to je ta největší výhra ze všech.“